Jsem milovníkem jara a podzimu.  Na jaře jsem se narodil, probouzí se příroda a počasí bývá velmi proměnlivé. Deštivé dny střídají ty slunečné a díky střídaní této polarity vnímám život pestřeji. Ta proměnlivost se mi líbí i na podzimu  kdy se opět vše zpomaluje a usazuje. Letos tomu však tak není.  Cítím z mnoha lidi únavu  způsobenou upachtěností  jak jim počasí nedá spočinout a suchý slunný podzim ždímá z nás i z přírody poslední zbytky sil. Vybavuje se mi název slavného filmu Nikity Michalkova Unaveni sluncem, který na tuto situaci náramně pasuje. Lidé říkají, že dokud je hezky, je potřeba  ještě stihnou to či ono.  Člověk, jako součást přírody, by měl na podzim zpomalit a vědomě odžít podzimní zklidňující energie.  Tyto nekonečné slunné podzimní dny jsou proto matoucí a kdo vědomě nezpomalí, může být zpomalen jinak. Však už to známe. Myslíme si také, že díky slunci máme i dostatek vitamínu D. Ten dokáže naše tělo vyrobit samo právě díky slunečním paprskům. Ovšem je tomu skutečně tak? Máme jej dostatek? Bohužel nemáme. Hovoří se o tom, že 75% obyvatelstva na podzim již nemá dostatečné množství vitamínu D.  Ten je potřeba téměř v každé buňce těla. Je zodpovědný za metabolismus vápníku a fosforu a podílí se na téměř 200 chemických reakcí v těle. Při jeho nedostatku vznikají vážné imunitní poruchy, u dětí je to známá křivice, dále krátkozrakost, nervové poruchy- deprese, osteoporóza, časté zlomeniny, potíže se střevy jako např. Crohnova choroba, poruchy spánku atd. V chřipkových obdobích bývají naměřeny  v populaci nejnižší hodnoty vitamínu D, tak je důležitý!

V roce 1952 lékař Albert Mason léčil pomocí hypnózy bradavice patnáctiletého chlapce. Byl to velmi těžký případ. Chlapcova kůže připomínala spíše sloní než lidskou kůži. Postižené měl, kromě hrudi, celé tělo. Mason ošetřoval chlapce postupně. Nejprve se zaměřil na jednu paži. Když chlapec navštívil lékaře o týden později byla jeho kůže na ruce zdravá a růžová.  Mason pokračoval v hypnóze a podařilo se mu vyléčit díky duševní síle většinu chlapcovy kůže a ten začal vést normální život. Mason přivedl chlapce k jeho ošetřujícímu lékaři-chirurgovi. Chirurga, který před tím léčil chlapce kožními transplantáty, zdravotní stav chlapce velmi překvapil.  Tehdy řekl Masonovi že chlapce netrápily bradavice, nýbrž smrtelná genetická choroba zvaná kongenitální ichtyóza (rohovatění kůže). Mason poté zveřejnil článek o této úspěšné léčbě v British Medical Journal (Mason, 1952). Stala se z něj hvězda a byl vyhledávaný právě pacienty postiženými touto chorobou, kterou do té doby nedokázal nikdo další vyléčit.  Mason dále pomocí hypnózy léčil další pacienty se stejným postižením, ale už nikdy nezopakoval podobný výsledek.  Podle vlastních slov hrál svůj optimismus (Discovery channel 2003). Zlom nastal v momentě, kdy se dozvěděl, že neléčí bradavice nýbrž dědičnou nevyléčitelnou chorobu. 

Když se naše nervová soustava střetává s nebezpečím, přechází do stavu nabuzení. Podle intenzity rozlišujeme čtyři fáze.
První fáze je vzrušení , druhá stažení-zúžení, třetí disociace a čtvrtá bezmoc-zmrznutí.(nyní tyto fáze nebudu podrobně rozepisovat). Jedná se o normální, zdravé reakce, kterými se naše tělo připravuje na střet s hrozbou, nebo pokud je příliš veliká a nedá se jí čelit (nemůžeme utíkat ani bránit se), odpojuje dočasně nervovou soustavu. (bolest je utlumena, vnímání je oslabeno). Tyto reakce se nemusejí stát traumatickými symptomy dokážeme-li vybít tento náboj během ohrožující situace nebo těsně po ni (několik hodin). Nervová soustava se poté dostává zpět na energetickou úroveň, na které funguje normálně.
Dostaví se pocit dokončení, uspokojení i hrdinství.

Oficiální definice traumatu je příliš zdlouhavá. Americký psycholog Peter A. Levine, který na tomto poli v posledních 30 letech vykonal, dle mého názoru, nejvíce práce, definici značně zkrátil. Trauma tedy je : příliš mnoho, příliš rychle, příliš brzy, přičemž pro každého z nás je “příliš” jiná míra. Záleží na mnoha faktorech a těm se budu věnovat v druhé části někdy příště. Peter Levine byl osloven americkou vládou, aby se pokusil pomoci vyřešit problém s válečnými veterány. Každý den spáchá sebevraždu v USA 22 příslušníku armády. To je mnohem více, než kolik vojáků padne v boji. Sebevražda je však pouze jedním z mnoha důsledků nevyřešeného traumatu, mezi ty další patří znásilnění, domácí a jiné násilí, závislosti a bezdomovectví. 2 až 3 miliónů amerických vojáků se doposud vrátilo z bojišť a mnoho z nich v sobě nosí časovanou bombu ve formě traumat.

Článek v tuto chvíli doplňuji o nové informace a přepracovávám. Zveřejněn bude v následujících dnech.