Nachlazení je nejčastější nemocí na světě a zároveň nejběžnější formou zpracování vnitřního konfliktu. Zánět je obvyklou reakcí na stres a rýma není nic jiného než-li zánět. Můžeme vypozorovat, že jsou nejvíce postiženy oblasti, které souvisí s našimi smyslovými  orgány, tedy nos, ústa, uši a také vedlejší dutiny. Obličejové kosti jsou duté, aby byla hlava lehčí, a zároveň slouží jako „tlusté střevo“ hlavy. Zde se tedy odehrává hromadění materiálu, který je potřeba z těla dostat ven. „Mám toho po krk“, „nemůžu to, jeho, či ji ani cítit“, „třeští mi z toho hlava“, „nechci to poslouchat“ , „nejraději bych se na to vykašlal“..  apod.  Situace, které jsme v sobě dlouho střádali, vědomě neřešili a vytěsňovali, se ventilují touto formou.

Postižený s nudlí u nosu pak kolem sebe kýchá a prská, čímž se stává pro okolí „nebezpečný“ a to mu dává najevo, aby se příliš nepřibližoval. Tím si nemocný nevědomou formou vytváří kolem sebe kýžený prostor a čas pro sebe, který si nebyl schopen vytvořit vědomě. Může taky přes den zalehnout a okolí to toleruje. Bohužel si mnoho lidí ve fázi nemoci neuvědomuje, že se jedná o jejich podvědomý boj o klid i prostor (agrese obrácená do sebe) a svádí svou nemohoucnost na někoho jiného. To jsem chytl od Pepíka….. Viry i bakterie jsou zde přítomny neustále a proto se jedná pouze o systém víry a o kondici našeho imunitního systému. Je zajímavé pozorovat myšlenkové programy, které jsou přítomny v kolektivním vědomí.  Například, když rodičům onemocní dítě, takzvaně něco „přinesou“ ze školky a je u nich přítomné přesvědčení, že si tím musí projít všichni zbylí členové rodiny. U nás doma jsem také tento vzorec po nástupu dcerky do školky rozpoznal. Poté, co jsme si nemocí několikrát prošli a program byl rozpoznán, následně byl zrušen a od té doby to probíhá jinak. Může se stát, že jeden ze členů rodiny onemocní, aniž by museli projít tím samým i ostatní.

Zánět se může manifestovat v uchu, což je velmi nepříjemné a bolestivé onemocnění, kterým trpí zejména děti. Touto bolestivou cestou si zpracovávají své nahromaděné emoce a děje se to zpravidla v období, kdy se „učí poslouchat“. Když dlouhodobě naslouchají tomu, co se jim nelíbí a čemu se musí podvolit. Ať už jsou to pokyny učitelů či rodičů a nebo když rodiče mezi sebou komunikují  nehezkým způsobem. Pamatuji si, když jsme s dcerkou přišli poprvé na ORL v jejich 8 letech konzultovat, zda-li to, co se odehrává v jejím krku je či není angína, lékař se velmi podivoval, že u nich ještě nemáme kartu. „Píchání uší“ je traumatizující zákrok a bohužel s ním má zkušenost velká část dětské populace.

Nemoc je projevem zdraví a zdraví není absence bolesti, jak řekl jeden z otců kraniosakrální terapie Dr. Upledger. Nemoc tedy v prve řadě přijměme, protože je dobrá. Je známkou toho, že imunitní systém funguje a je v aktivaci, protože kdyby nebyl, byli bychom mrtvi. Z nemoci vychází imunitní systém posílen a člověk očištěn. Samozřejmě za předpokladu, že nemocný člověk si se svou nemocí lehne a věnuje se ji, díky čemuž si může i spoustu věcí uvědomit. Tlumení symptomů práškem, vytěsňování nemoci a chození do práce v tomto stavu či dokonce sportování, jsou samozřejmě destruktivní způsoby přístupu k nemoci  pro celý náš tělesný systém, který později nalezne cestu jak si svou daň vybrat. Mějme se sebou soucit a dovolme si být nemocni. Není to ostuda ani slabost. Je to šance na zrození  odolnější a moudřejší bytosti.