Co je kraniosakrální osteopatie (CSO) ?
Kraniosakrální systém si představme jako určitý membránový vak. V tomto vaku se nachází mozek a mícha, které jsou obaleny třemi plenami (membránami). Svrchní membrána je vodě nepropustná a celý tento systém „plave“ v mozkomíšním moku. Mozkomíšní mok je mimo jiné i hydraulickým komponentem celého systému a v určitém rytmu pulzuje tam a zpět. Zároveň naše lebka díky pohybu mozkomíšního moku musí vyrovnávat měnící se tlak, a proto zcela nepatrně lebeční kosti ve svých švech neustále pracují. Jestliže lebeční kosti ztratí z nějakého důvodu svou schopnost pohybu, funkce membránového systému je ohrožena a může dojít ke vzniku různých symptomů. Kraniosakrální osteopatie tedy pracuje s tímto systémem a s pulzací mozkomíšního moku. Ten nejvíce připomíná příliv a odliv mořských vln. Při nádechu/přílivu vlna stoupá nahoru páteří až k hlavě a při výdechu/odlivu zase klesá zpět ke kosti křížové. Pravidelný pohyb mozkomíšního moku je přirovnáván k přílivu a odlivu i proto, že se nejedná o lineární proud. Nejvíce připomíná právě pohyb vody v oceánu, která se vzdouvá v jednom směru a zároveň ustupuje v jiném. Pohyb tekutin v celém těle je propojený. Pulzace se tedy neomezuje pouze na mozkomíšní mok. Projevuje se ve všech tekutinách v těle, přenáší se na tkáně i kostní strukturu a vyvolává jejich velmi jemný, avšak rozeznatelný pohyb. Tento rytmus udává tzv. DECH ŽIVOTA.
Dech života utváří formu. V lidském těle se projevuje třemi různými frekvencemi a hloubkami. Prvním a nejpomalejším rytmem je tzv. Long tide. Je to velmi pomalý multidimenzionální pohyb od horizontu směrem dovnitř a poté ven. Jeden cyklus trvá 100 vteřin a utváří energetické tělo. Druhým, rychlejším rytmem je tzv. Mid tide (střední příliv). Směr pohybu Mid tidu je podél střední linie (od hlavy k nohám) tam a zpět. Jeden cyklus trvá 20-30 vteřin a utváří naše tekutinové tělo. Třetím rytmem je tzv. kraniosakrální rytmus. Ten se také orientuje podél střední linie a fyzicky se projevuje prouděním mozkomíšního moku (lebka – křížová kost) : 3-5 vteřin přílivu a 3-5 vteřin odlivu. V tomto intervalu “dýchají” také veškeré kosti a buňky v těle (buněčná motilita).
Na obrázku vidíme fyzické tělo, tekutinové tělo, přílivové (energetické) tělo – tzv. long tide
Nyní si tedy můžeme popsat terapeutickou práci na jednotlivých úrovních tvořených Dechem života.
Nejsnáze vnímatelným je KRANIOSAKRÁLNÍ RYTMUS, kterým se DECH ŽIVOTA projevuje ve frekvenci 8–12 cyklů za minutu. Terapeut pracující s tímto rytmem zpracovává převážně různé napěťové vzorce ve tkáních a pozoruje vztahy mezi jednotlivými strukturami. Naše prožitky a zkušenosti se ukládají v těle ve formě vzorců. Naše pozitivní prožitky náš systém lehce integruje, ovšem ty negativní vnímá jako zahlcující a zaujme k nim úplně jiný postoj. Jako zahlcující vnímáme prožitek tehdy, když nemáme v danou chvíli dostatek zdrojů, abychom ho dokázali integrovat (bolest, stres, nehoda, zranění – tzn. příliš mnoho, příliš rychle, příliš brzo). V důsledku zapisování traumat tak místy vznikají nepravidelnosti a disharmonie kraniosakrálního rytmu, tedy napěťové vzorce ve tkáních. Pokud je nějaký vzorec déle naší součásti, příjmeme ho za svůj a má schopnost velmi výrazně ovlivnit náš život. Ten se pak odvíjí podle vzorců, ne však od původního záměru našeho bytí, což může mít za následek mnoho zdravotních a psychických potíží, které bychom s nimi leckdy ani nespojovali.
O něco hlubší přílivová pulzace MID-TIDE (střední příliv) je více spojena s naší životní energií, s potencí Dechu života. Pulzuje frekvencí 2–2,5 cyklů za minutu. Pokud terapeut pracuje s touto úrovní, může být práce velmi účinná, protože se přibližuje k samotnému „zdroji“ a využívá jeho řídících principů. Tyto principy obsahují velkou potenci a promítají se i do biopole.
Třetím, nejhlubším projevem DECHU ŽIVOTA je LONG TIDE. Ve svém projevu je velmi stabilní, jeden cyklus trvá 90–100 sekund. Pohyb long tidu se šíří všemi směry zevnitř ven a pak se vrací, narozdíl od prvních dvou, které se orientují podél střední linie (páteře). Je to rytmus, který nás udržuje ve spojení se Zdrojem. Neovlivňují ho události a prožitky každodenního života. Zatímco první dvě vrstvy projevů umožňují terapeutovi pracovat s tím, jak prožíváme život a jak jsou naše prožitky a zkušenosti ukládány v těle, například s napěťovými vzorci v tkáních, aktivacemi nervového systému nebo psychickým stresem, long tide zůstává v pozadí toho všeho a tyto věci jej vůbec neovlivňují. Zůstává trvale spojen s naší nejhlubší podstatou, s naší přirozeností. Neovlivňují ho tedy ani traumata – na této úrovni totiž neexistuje bolest, což ho činí důležitým zdrojem pro zpracování zahlcujících zkušeností.
Jak tedy terapie funguje?
Klient při terapii leží v pohodlném oblečení většinou na zádech, na měkkém lehátku. Terapeut nepracuje násilím, ale naopak velmi jemně (přítlakem asi 5 gramů – váha desetikoruny), pomáhá organizmu nastartovat jeho vlastní samoléčíci schopnosti. Vlastně mu jen naslouchá, pozoruje jej a pomáhá mu uvědomovat si zablokovaná a disharmonická místa. Dále mu poskytne čas a podporu k vyřešení a přepsání dané podmíněné (zahlcující) informace tak, aby se „příliv a odliv“ stal opět harmonickým.
Vysvětlení je snadno pochopitelné na následujícím příkladu: když nám někdo něco vnucuje, vyvolá to náš odpor, tudíž si buď nic vnutit nenecháme, nebo sice necháme, ale jen dočasně, protože nemáme dost energie na vzdor. Ve výsledku ale cokoliv, co nám bylo vnuceno, tak jako tak natrvalo s vnitřním přesvědčením nepřijmeme. Stejně je to i s naším tělem. Když nám však je pomáháno do té míry, do jaké si to sami určujeme a do jaké pomoc ochotně přijímáme, jde všechno snadněji. Takto funguje kraniosakrální terapie. Tělo se do ničeho nenutí, ví totiž samo nejlépe, co potřebuje ke zdraví a harmonii, terapeut mu jen pomáhá v tom, co samo bez cizí pomoci nezvládne, na co nemá dost síly a co od terapie ochotně přijímá.
CSO umožňuje pracovat se zdravím na fyzické úrovni, s energetickou dynamikou a vitalitou jedince a také s hlavním řídícím principem života jako takovým. Při kraniosakrální práci se terapeut tedy dostává do kontaktu s podstatou lidské existence. Na fyzické úrovni navazujeme vztah s fyziologickým jádrem těla, které má na starost souhrn všech tělesných funkcí. Na úrovni psychiky se dostáváme do kontaktu s psychologickým jádrem, tzn. s tím, jak zpracováváme naše zkušenosti a jak je vztahujeme k minulosti. A konečně se dostáváme do kontaktu i s duchovní podstatou rezonující se smyslem života jako takovým.