V rámci výletu s rodinkou jsme navštívili minulý týden Velehrad. Poté, co jsme nasytili děti na různých atrakcích v okolí, navštívili jsme i slavný a nádherný chrám. Bylo kolem třetí a zrovna začínala mše. Usadili jsme se do lavice a v poloprázdném kostele poslouchali varhany, chorály, obdivovali výzdobu a užívali si v horkém odpoledni příjemného chládku. V kostele na mši jsem nebyl již dlouho a byl jsem zvědavý na kázání. Kněz, který sloužil mši, byl asi mého věku, a měl stejný účes. Zde naše podobnost končila, protože skutečně nádherné zpíval.
Poté, co se přečetly úryvky z Bible, chopil se slova a já byl velmi příjemně překvapen. Jeho kázání by se dalo vytesat do mramoru a mohlo by být čteno dennodenně. Hovořil o tom, že mnoho lidí v dnešní době se neustále pachtí za seberozvojem a poznáním. Navštěvují drahé zážitkové kurzy, poslouchají guruy a podcasty, cestují do exotických zemí, cvičí jógu v Indii, lezou na vysoké hory v Pákistánu, nakupují stohy knih, ale přitom…. „je poklad zakopán na našem vlastním pozemku…“. Použil tento krásný příměr. Nabádal k tomu, aby lidé každý den alespoň na půl hodinky vypnuli digitální zařízení, odložili knihy a v tichu a klidu poseděli sami se sebou a svými pocity. Jenom takhle se člověk dostane skutečně k sobě a své duši.
Jeho řeč se mnou skutečně hluboce rezonovala a já myslel, na základě mých dřívějších letitých zkušeností z návštěv církevních obřadů, že po ukončení bohoslužby slova, máme skutečný vrchol za sebou, a bude následovat „rutina“ bohoslužby oběti, ke které většina farářů skutečně takto přistupuje. S dětmi jsme již byli na odchodu, bočním traktem chrámu jsme míjeli oltář, ale museli jsme se na jeho úrovni opět zastavit a znovu se usadit.
Způsob, kterým kněz vedl bohoslužbu oběti byl dech beroucí. Do rituálu byl tak ponořen a tak jej prožíval, že kdyby skutečně proměnil vodu ve víno, nedivil bych se. Vytvářel tak mocné a silné pole přítomnosti, jenž se stala branou do minulosti a my mohli na sebe nechat zapůsobit energeticky otisk skutečné Poslední večeře. Zážitek to byl velmi silný a mohu říct, že jsem v chrámu prostřednictvím kněze nic podobného nikdy nezažil a zde se potvrdilo jen to, že není důležité co člověk dělá, ale jak to dělá. Zároveň tímto kněz manifestoval v praxi a vlastním příkladem téma z kázání. Tím byla priorita nalezení sebe sama a to skrze přítomnost, klid, pozornost, bdělost, co by cíl našeho života. Poklad tedy skutečně nehledejme nikde jinde, než na vlastním pozemku.
