V naší společnosti je za nejtěžší onemocnění považována rakovina, která se stala strašákem, na kterém stojí celé jedno obrovské odvětví medicíny a které polyká obrovské množství peněz. K valným úspěchům v léčbě však nedochází a ani se příliš neprodlužuje délka dožití s touto nemocí. Onkologie se sice chlubí tabulkami prodlužujícího se dožití u většiny typů nádorových onemocnění, ovšem údaj je zkreslen tím jak se zlepšila diagnostika a pacient je „dříve zachycen“ a tím pádem déle veden ve statistice. Tento fakt jsem poprvé slyšel v roce 2007 na přednášce jednoho onkologa. Tento neúspěch ve skutečném léčení je dán tím, že se k rakovině nesprávně přistupuje, protože se s ní bojuje (vzpomeňte na nadpisy v médiích a výroky celebrit). Boj s rakovinou je tedy beznadějný. Přistupuje se k ní přesně opačně než jako by mělo. Vladimír Kafka o rakovině hovořil jako o ctnostné dámě, která přichází se zdviženým prstem na návštěvu. Velmi ráda samozřejmě odejde, pakliže ji vyslechneme a korigujeme své myšlení, záměry, žebříčky hodnot apod. Je zde samozřejmě určité procento případů (a to u všech onemocnění), které nereagují na jakoukoliv léčbu či nápravy, ovšem ty jsou karmického charakteru, jako o nich píše David Hawkins. Když na tohle téma vedu hovor s lidmi, upozorňuji na to, že rakovina je ve většině případů stále poměrně benevolentní, protože dává lidem výše zmínění prostor a čas k nápravě. Jsou to týdny, měsíce a někdy i roky prostoru. Ovšem infarkt či mrtvice jsou jiný kalibr, protože žádné zítra již nemusí být!!! Ani to však nejsou ty nejtěžší symptomy. Nedávno jsem četl jednu pěknou myšlenku Kurta Tepperweina, pod níž se musím podepsat. Ten by za nejtěžší onemocnění považoval stav, kdyby člověk nemohl onemocnět. Ztratil by tím jakoukoliv „zpětnou vazbu“ na své životní kroky a jeho duše by nemohla růst. Směřovala by k zatracení. Protože ve skutečnosti, pro mne, prozatím nejpřesnější, nejvýstižnější a nejstručnější definici nemoci vyřkl David Hawkins: „..nemoc je požadavek duchovního růstu“.