Vybavila se mi situace před 13 lety. Tehdy jsem seděl vedle babičky. Měla 90 let a veškerý svůj čas jen ležela v posteli. Poté co byla odvezena do nemocnice a posléze do LDNky, kde se prudce horšila, vzali jsme ji na dožití domů. Nakonec z toho byly ještě další 2 roky života, ovšem již v docela mizerné kvalitě. Pro nás pečující to byl náročný čas. Tehdy, když jsem ji ošetřoval, mě překvapila otázkou :“.. kdy už budu zase zdravá a dělat věci jako dříve?“

Já si tehdy hlouběji uvědomil, že mezi námi žiji lidé, kteří se tématu odchodu z tohoto světa a opuštění fyzického těla celý život nevěnovali. Vytěsňovali jej a i ve velmi vysokém věku si jej vůbec nepřipouštějí. Duchovní učitelé hovoří o tom, že bychom měli zemřít ještě za života. Znamená to, vzdát se ega a jeho chtění a naučit se odevzdávat. Odevzdávání je velmi důležité téma. Lidé, kteří mají potíž se odevzdat, kteří stále usilují o to mít věci pod kontrolou, mohou mít v běžném životě problémy se spánkem a třeba i orgasmem. Spánku i orgasmu se totiž říká malá smrt a k tomu, aby mohly proběhnout, je důležité nechat věcem průběh a přestat se příliš kontrolovat. Samozřejmě, že mnohem lépe se odevzdává člověk, který je s životem smířen, necítí vůči životu dluh a odpustil. Jeho vztahy jsou zdravé a nenese sebou nevyřešené účty. Domnívám se, že to má pak vliv i na samotnou kvalitu odchodů.

To mi potvrdil nedávno člověk, který se stará o chod domova důchodů. Sám od sebe se rozpovídal o tom, že si všiml dvou polarit u klientů onoho domova. První skupina má málo návštěv, které se zdrží pouze chvilku. Tito senioři nemají příliš dobré vztahy s rodinou, jsou konfliktní a zpravidla odcházejí zdlouhavě, dramaticky, mnohdy v bolestech a péče o tyto odcházející je velmi náročná. Pak je zde druhá skupina seniorů, kteří mají hodně návštěv, které se zdrží dlouho. Tito pak odcházejí z tohoto světa zpravidla v klidu, tiše.

Jedna klientka mi před čase vyprávěla o mistrovském odchodu jedné „babičky“. Ta si večer vše uklidila a dokončila, spálila své zuby v kamnech, ulehla do postele a již se neprobudila…

Tito „mistři“ jsou s životem smířeni a patrně nemají strach „z bilance“, kterou musí duše člověka po odchodu z těla projít. Je ji totiž promítnuto vše co vykonala a pocítí své působení z pozice těch, na které působila. V náboženské terminologii můžeme tedy hovořit o tom, že je zde absence strachu „ze soudu“. A právě tito jedinci odcházejí ze života zpravidla elegantně. Východní duchovní učitelé hovoří o tom, že náš život je pouze přípravou na náš odchod. Jak žijeme, tak odcházíme…