Před léty mě hodně pobavilo, když jsem se v jedné moudré knize dočetl o člověku, který se styděl za to, že se inkarnoval. Došel uvědomění, že pozemský život je výcvikem pro nezralé duše a pak se styděl za to, že jeho duše je nezralá. To je samozřejmě pravdou, ovšem domnívám se, že stud není vhodným postojem k životu v lidském těle. Čím jsem starší, tím více zjišťuji, jak je důležitý naopak soucit. V prvé řadě soucit sám se sebou. Pozemský život v těle, ve hmotě a polaritě si automaticky vynucuje naše rozhodování. Každý den a v každé chvíli musíme volit, jak se k dané situaci postavíme. I nezvolit si je volbou!!! Jistě znáte otřepanou frází: pravda dneška je omylem zítřka. V učebním prostoru zvaném planeta Země jsme nucení k neustálé volbě. Rozhodujeme se na základě předchozích zkušeností, ale také vzorů, které jsme získali.
Hovoří se o tom, že asi 20% toho co žijeme je naše, osobní. Ale 80% jsou vzory získané z rodu nebo lidské společnosti. Především tyto vzory na nás mocně působí a ovlivňují naše rozhodování. Jelikož je člověk pohodlný tvor, má však tendenci se určitým věcem vyhýbat a přešlapovat na místě. Aby se vyvíjel, je potřeba na něj vyvinout tlak a ten přichází mnohdy právě formou nemoci. Nemoc je požadavek duchovního růstu a je tedy obrovským darem, ke kterému bychom se měli takto stavět. Pokud člověk delší dobu nosí ve svém stínu vytěsňovaný či potlačovaný obsah, má tendenci se manifestovat přes tělo. Když je pak obsah stínu vynesen na světlo vědomí a integrován, není již potřeba symptomu. Je mu odebrána energie, která je potřeba ke zhmotnění. Existují však samozřejmě případy, kdy symptomy nereagují na vnitřní práci jedince. Zde se pak jedná o karmické vlivy, kterým nerozumíme, je potřeba je však přijmout. Nemoc je tedy nedílnou součástí evoluce a stvoření, které jdou ruku v ruce, protože nás motivuje a „tlačí“ k vývoji.
Můžeme si proto položit otázku: existuje zdravý člověk? V anatomických knihách ano, ovšem v reálném životě, zdá-se, ani existovat nemůže. Svět polarity v sobě obsahuje vše a vše je dobré. Nemoc je součástí zdraví a zdravého vývoje, protože bez ní by tento vývoj nebyl možný. Na co bych rád apeloval v závěru tohoto krátkého zamyšlení je to, abychom k sobě v prvé řadě při propuknutí nemoci či symptomu pohlíželi se soucitem a nikoliv s vinou, protože témata, která skrze nás procházejí jsou mnohdy rodová či kolektivní a my už jen samotným souhlasem se vstupem do těla a převzetím tohoto podílu na úkolu k vyřešení, projevili velkou odvahu. Svět hmoty je vždy i světem bolesti a mnohdy i světem utrpení, když bolesti a výzvám odporujeme nebo když těmto výzvám nerozumíme, protože nás to ve škole nikdo nenaučil. Tam jsme se učili jiné věci a dokonce ani lékaři se běžně neučí, o čem který symptom vypovídá, jaký materiál je potřeba vynést do vědomí a co je potřeba integrovat. Není to vůbec jednoduché, protože vedle klasické kauzality, tak jak ji vnímá rozum, je pravda rozprostřena ještě do souvislosti archetypálních. Můžeme tedy říci, že se nacházíme ve velmi komplikovaném prostoru, který je obýván tápajícími a naivními bytostmi, které neví komu mají věřit a co je pravdou. Mějme tedy se sebou soucit a opusťme vinu, která je pouze manipulačním nástrojem ega, které bychom právě měli transformovat. To, zdá-se, je hlavním úkolem člověka na Zemi.
