Obě naše děti, dcerka Anička i syn Oliver, odklad dostali. Dcerka je nyní ve čtvrté třídě, škola ji baví a vůbec se s ní nemusíme učit. Prospívá s vyznamenáním. Co bylo u obou děti stejné, byl údiv učitelek v mateřské škole, když jsem je požádal, aby mi napsali pro pedagogicko-psychologickou poradnu, kde jsem zažádal o „proklepnutí“ dětí ohledně školní zralosti, hodnocení z docházky do mateřské školky, které je potřeba. Učitelky se hodně podivovaly, že chci zažádat o odklad a tvrdily, že děti jsou z jejich pohledu na školní docházku zralé. Trval jsem však na svém. Oběma našim dětem byl  pak zcela objektivně, po testech v poradně, doporučen odklad školní docházky o 1 rok. Kdyby nastoupily do školy bez odkladu,  první a druhou třídu by děti školu nějak zvládly, ale v pozdějších náročnějších ročnících by se dostaly do záklonu a školu by protrpěly. To samé se stalo manželce, která byla do školy umístěna velmi brzy. Postupem let si začala připadat jakou outsider a mělo to veliký vliv na její sebevědomí do dalšího života  a dalších studií. Z mého pohledu jsou tedy testy zralosti dětí velmi důležité. Nyní je však veliký tlak na to, aby byly odklady zrušeny. Říká se tomu inkluze.  Odklady se poskytují  zejména a hlavně v případech, kdy má dítě nějaké zásadních duševní a mentální postižení nebo rakovinu. Ano čtete správně.

Pro mě byl roční odklad pro naše děti velmi důležitý. V obou případech jsem návštěvu poradny s dětmi vzal na sebe a manželku nechal doma. Jel jsem tam s tím, že bez odkladu neodejdu. Naštěstí to nebylo potřeba, protože testy vyšly tak jak vyšly. Ovšem, co je velmi důležité, je počáteční pohovor pedagogického pracovníka s rodičem. Ten trval v obou případech minimálně patnáct až dvacet minut a tam jsem v souvislostech vysvětlil o co mi jde a proč. V obou případech jsem hned v úvodu získal pracovníka na svou stranu a kdyby byl pomyslný jazýček na misce vah v testech  nerozhodně, plusové body by se hodily. Já nějak vnitřně věděl, že tady v tomto musím zabrat. Že jde o budoucnost dětí, o prodloužení jejích dětství, o možnost si dohrát a dozrát, a o jejich vztah ke škole a ke vzdělání.  (a to rozhodně nepatřím mezi rodiče, kteří by po dětech požadovali vynikající výsledky ve škole a tlačili je do „výběrových“ tříd a podobně. Právě naopak). Dohrát a dozrát. Obě tato slova vystihují v podstatě to samé, liší se jen jedním písmenkem.

Nyní však k dětem, které u zápisu neprošly, ale v pedagogicko-psychologické poradně při podrobnějším testování o pár dní později nějakým „zázrakem“ ano.  Na prvním místě zde může být nedůslednost na straně rodičů. Rodiče nesmí být příliš poddajní a pasivní. Tak to ostatně chodí i u lékařů, pediatrů a gynekologů. Z pozice moci se může netransformované ego vnímat nadřazeně. Tudíž pracovník dané profese se chová k člověku se submisivními sklony (role oběti) přesně tak, jak podvědomě vycítí a „rozprostře se“. Jako nejlepší variantu vidím situaci, kdy dítě doprovází na testy oba rodiče.  Pracovník zároveň vycítí, že jsou zajedno a skutečně jim o něco jde. Chová se jinak a výsledek může být jiný.

Pak je zde „systém“, zastoupen oním pracovníkem pedagogicko-psychologické poradny. Nyní se tlačí na to, aby odkladů bylo co možná nejméně. Politici udělali tento velmi nešťastný krok a napsali nová pravidla. Z mé zkušenosti však vím, že když opravdu něco chcete, a zároveň je váš záměr v harmonii s Universem, skulinka se otevře a dá se projít.  V mnoha případech však rozsudek pro dítě  v poradně zní: „ono to nějak zvládne“..

Co dítě čeká dal? Bude se od začátku vnímat ve škole jako slabý článek. Jako outsider! To se s ním potáhne celou školní docházku. Přílišný tlak na něj jej může traumatizovat (trauma= příliš mnoho, příliš rychle, příliš brzy).  Možná vyfasuje svého asistenta, kterého bude muset systém zaměstnat.  Dítko bude brzdit celý kolektiv, protože jak víme, řetěz je tak silný, jak jeho nejslabší článek. Získá k učení odpor, nebude jej bavit a s nástupem puberty přijde na to, že když už je tedy outsider, tak ať to stojí tedy za to, půjde do defensivy ještě více.   Učitel to s takovým žákem už při tam náročné práci, bude mít ještě náročnější. A rodiče? Ti šťastní nebudou. Po práci se budou muset s malým žákem učit, učit a učit. Jejich vztah dostane zabrat. Místo toho, aby si hráli, budovali a sdíleli hezké zážitky, budou to ti, kteří jej do něčeho pořád jen nutí.

Když nebude dítko stíhat na základní škole, kterou možná projde s odřenýma ušima, jaký vztah bude mít asi k následnému studiu nebo vůbec k učení nových věcí? Když mám v sobě vzorec učení=mučení, mohu jít do odporu vždy, když k učení něčeho nového jen přičichnu. Ostatně to mluvím o svých vlastních zkušenostech. Naštěstí se mi podařilo po létech terapií tyto své slabiny z větší části zpracovat.

Minulá vláda hodně skloňovala slovo „inkluze“ a připravila tyto nové podmínky pro udělování odkladů.

Slovo inkluze podle wikipedie znamená: praxe zařazování všech dětí do běžné školy, která je na to patřičně připravena.

Výklad slova inkluze nám tedy říká, že škola se má připravit a zda-li je připraveno dítě, to již rozhodující není.  A já se znovu ptám: komu to prospěje?