Všemocný, zní v překladu název Pantokrator, nejvyšší vrchol Corfu. Z hotelu na něj koukám každý den, a tak jsem co by kluk z pod Radhošťa, a zároveň člen elitního týmu Frenštátských vrchařů, přijal tuto výzvu. Obul tenisky, zanechal rodinku u hotelové pláže, vyzbrojil se petkou vody a vydal se indiánským během vstříc vrcholu. První 4 km podél pláže do města Acharavi a pak jsem odbočil ostře doprava, do vnitrozemí. Asfaltová cesta se začala strmě zvedat, místy až k 20 procentům, pak jsem po několika kilometrech odbočil na lesní cestu a posléze se napojil na krásnou a velmi dobře značenou pěšinku vedoucí téměř až na vrchol. Ta byla ohraničena a zpevněna bílým kamením, lemována olivovníkovým lesem a pod nohami šustily opadané listy olivovníku. Často jsem zastavoval a fotil, protože prostředí bylo kouzelné. Však posuďte sami. Každý nádech byl prosycen sladkokyselou vůní řeckých bylin a olivovníků, což mohlo být pro někoho až obtěžující.

Po 2,5 hodinách jsem vyběhl z olivovníkového lesa a přede mnou se otevřel nádherný výhled na kamennou vesnici Old Perithia pod Pantokratem. Vesnice ve výšce 600 m.n.m. je hojně navštěvována turisty, dá se tam dojet autem a funguje tam několik malebných taveren. Něco jsem nafotil a zapadl do jedné z nich. U dobře vychlazeného místního piva jsem měl ze stínu taverny krásný výhled na vrchol Pantokratu. Zbývalo 300 výškových metrů, což jsem odhadl tak na hodinku cesty, ovšem již na plném slunci a v poledne. Lehce omámen 12 stupňovým pivem, které na chvíli utlumilo počínající svalovou bolest, jsem se vydal dál. Místní bohové však byli milosrdní a najednou se odněkud vynořil mrak a na zbytek cesty zakryl slunce. Zázrak. Mrak jsem zde za celý týden pobytu do té doby neviděl. Vrchol hory je podobně jako Lysá hora zcela lysý a závěrečný výstup tak mohl být čistým utrpením. I tak to bylo náročné. Závěr byl již po otevřené široké prašné cestě a ta se pak na poslední asi 2 km napojila na asfaltku, která vede od moře až nahoru.

Na vrcholu se nachází vysílače, obchod se suvenýry, taverna a hlavně klášter s kaplí. Zde se udál druhý zázrak, protože když jsem do kaple vešel, všichni turisté, kteří v ní byli, se zvedli a odešli. Důvody mohly být různé, pevně však věřím, že to tak mělo byt. Já zůstal na jednom z nejnavštěvovanějších míst na Corfu asi 15 minut úplně sám. Seděl jsem v pohodlné dřevěné lavici, kochal se tichem a nádhernou zlatou výzdobou a procházela mnou mocná energie. Vždyť jsem na Všemocném vrcholu! Poté jsem zapálil svíci, přispěl drobáky na chod kláštera a usedl s typickým řeckým slaným koláčem do taverny nabízející dechberoucí výhled na celé Corfu až do Albánie. Seděl jsem přímo naproti startovací a přistávací dráhy letiště Kerkyra, odkud za dva dny frnkneme domů. Cesta na vrchol si vzala 4 hodiny času a mnoho sil, rozmýšlel jsem jak dolů, protože vím, že i himalájští horolezci mají mnohem větší respekt ze sestupu než z výstupu. Před pár týdny jsem si zranil kotník na pravé noze při sestupu v Malé Fatře a při úvodním úseku na pláži potkal v rozmezí pěti minut dva pány o berlích a s ortézou na pravé noze, což jsem přijal jako důrazné nabádání k opatrnosti.

Zvolil jsem raději bezpečnější sestup po asfaltové silnici, který je sice delší, zato na rozpáleném asfaltu , ale kamenitá stezka posypaná klouzavými lístky olivovníku v místech bez signálu, kde potkáte jednoho člověka za hodinu, byla s unavenými svaly, které již nechtěly moc zabírat, dost riskantní. I tak asfalt rozbíjel nohy řádně. Cesta se klikatila nejen doprava a doleva, ale také nahoru a dolů. Po 2km klesání se zase kilometr stoupalo a bylo to značně demotivující. Asi v polovině seběhu slunce začalo opět pálit a na dně petky bylo již jen pár kapek. Ve vesničkách, kterými jsem probíhal, nebyla žádná taverna ani obchod, nebylo zde ani živáčka, jen na mě zpoza plotu, asi jen z povinnosti, štěkl občas unaveny pes. I když jsou lidé, po kterých ani pes neštěkne, takže vlastně fajn… Zbývalo ještě 10km toho prudšího úseku a ja požádal o třetí zázrak. A skutečně, za další zatáčkou rostlo hroznové víno a za tou další otevřená taverna v místě s pár baráčkama. Nikdo uvnitř nebyl, jen paní, která vylovila z chlaďáku dvě coly a já se pokusil posadit na židličku ve stínku přístřešku. Dobře vychlazena kola způsobí v tomto mém stavu nirvánu a co teprve dvě? Mé „efcharistó“ směřované vůči obsluhující paní bylo proneseno s opravdovým povděkem. Zvažoval jsem, zda-li se zvládnu opět postavit, ale cukr v krvi udělal své a já se na chvilku cítil jako Pepek námořník, poté co si dal špenát. Acharavi již bylo v dohledu a zbylých 8 km seběhu jsem zvládl asi za hodinku.

U moře jsem měl již téměř vyhráno a zbývaly poslední 4km po rovince. Spoře oděné ženy válející se v různých polohách na lehátcích kolem mě již nebyly dostatečným dopingem, jak to většinou bývá, protože jsem si připadal jako zpráskaný bezzubý pes. Těšil jsem se jak zuju tenisky a naložím se do moře. Po asi půlhodince se tak stalo a já sundal svršky a položil se do vody. Ta je v těchto místech tak hustá a slaná, že člověku stačí bez pohybu ležet na zádech a je nadnášen, nepotopí se. Na tento moment jsem se moc těšil. Ležel jsem na vodní posteli a díval se na vzdálený vrchol Pantokrator. Zdálo se mi až neuvěřitelné, že jsem to zvládl. Chvíli jsem si připadal Všemocný, ale tuto myšlenku jsem hned přetransformoval. Nebyl jsem to já, kdo dobyl vrchol, nýbrž vrchol mě k sobě s Boží pomocí připustil…a hlavně jsem se i vrátil. Původně jsem se domníval, že trasa tam a zpět bude měřit kolem 30km, bylo to však něco málo přes 40km a vzalo si to i se zastávkami 7 hodin času. Pokorně jsem se došoural do apartmánu, převlékl se a už s rodinkou zamířil na večeři. Stoly se prohýbaly pod vším možným, ale já do sebe nasoukal jen trošku špaget s parmazánem, řeckým salátem notně zalitým zdejším tekutým zlatem, troškou melounu a zmrzliny. Brzy jsem poté, co jsem rodince ukázal fotky i s výkladem, zalehl. I to ležení bolelo a i kdyby se francouzská dvojice, která se předchozí večer oddávala za stěnou sexuálním radovánkám uchýlila i tento večer k témuž, vůbec k ničemu by mě to neinspirovalo. Nejsem Všemocný