Uplynulou neděli si mě podruhé, co by cíl delší cyklistické vyjížďky, přitáhla Lysá hora. Přes týden vyjíždím většinou obden na asi 2 hodiny, ale o víkendu potřebuji vyjet jednou alespoň na 4 a více hodin. To je pro mne nejlepší forma fyzické a psychické detoxikace. Říkám tomu, že potřebuji vyměnit vodu v těle. Vydýchat, vypotit a prolít se vodou ze studánek. Onu neděli bylo již ráno poměrně horko a rozpálená silnice absencí stínu dodávala na významu názvu hory Lysá! Voda ze mě nádherně odcházela 🙂 Těsně pod vrcholem jsem předjel cyklistu v černém dresu. Pozdravili jsme se, jak to my cyklisté máme ve zvyku a už jsem se těšil, jak se hezky vydýchám a odpočinu ve stínu vysílače. Stoupání je to poctivé a tak jsem se na vrcholu nějakou čtvrthodinku zdržel, což je déle než mám ve zvyku. Občerstvil se a zamířil dolů. V tu samou chvíli se z hory pustil i cyklista v černém, předjel mě a jelikož z kopců jezdím obezřetněji, brzy zmizel v dáli.
Znovu jsme se potkali zhruba v polovině kopce, kdy se sbíral ze silnice v místě, kde chtěl odbočit na cestu do Masarykova údolí, ovšem ona odbočka je poměrně technický náročná, díky naplavenému štěrku a kamení… Kolo mu podklouzlo a on se odporoučel k zemi. To se stalo asi minutu před tím, než jsem do místa dojel já. Otřesen se zvedal ze silnice a jedna kolemjdoucí turistka mu již poskytovala první pomoc. Kromě běžných cyklistických odřenin kloubů a boku si cyklista udělal pádem na ostrý kámen díru do dlaně, snad až na kost a patrně si přerušil nerv k malíčku, protože ten přestal cítit. Byl v šoku, jeho systém se vybíjel třesem. Bolesti v danou chvíli necítil. Rána, i když byla poměrně hluboká a skutečně byla vidět kost, patrně zlomená, vůbec nekrvácela.
Rukavice, které by měly být nedílnou součásti cyklisty, onen mladík neměl a tak bohužel zranění bylo poměrně závažné. Ona turistka však jako zázrakem měla u sebe sterilní gázu i obvaz a ránu mu zavázala. Vytvořila mu na ruce provizorní měkkou rukavici, aby se mohl dostat z kopce dolů. Já mezitím překontroloval jeho kolo, které také dostalo zabrat, ale bylo plně funkční. Dohodli jsme se, že mu budu dělat společnost do Ostravice, kde si zavolá auto, které jej pak odveze na další ošetření.
Žena , která jej ošetřovala ještě měla u sebe prášek na bolest, který mu věnovala, kdyby jej nakonec potřeboval. Rozloučili jsme se a vydali se na cestu. Bylo vidět, že mladík je otřesen a že situaci v sobě „řeší“. Nechtěl mnoho komunikovat, možná chtěl být spíše sám. Tuto cestu dolů neznal, což byla jedna z příčin pádu, a tak jsem jej doprovázel pod „záminkou“ průvodce. Bylo mi jasné, že zranění bude mít svou dynamiku a tak jsem chtěl z preventivních důvodů dělat mladíkovi doprovod alespoň někam do „civilizace“.
Taky jsem mu řekl, že kdyby se dostavila bolest, bylo by dobré, aby si zastavil a nechal ji vědomě procházet bez tlumení, díky čemuž se tělo může mnohem rychleji zregenerovat. Po asi 20 minutách pomalé jízdy jsme dojeli do Ostravice a tam se mladík rozhodl, že dojede domů na Horní Bečvu na kole, přes dva kopce Smrček a Marťiňák a opět zamíří „mimo civilizaci“. To mi nepřišlo jako příliš moudré rozhodnutí, popřál jsem mu tedy brzké uzdravení a znovu mu doporučil, aby si zranění rozhodně nechal ošetřit, protože mi sdělil, že se doma na „to“ podívá a pak se rozhodne.
Po zbytek své cesty domů jsem nad touto situací přemýšlel a analyzoval jsem si ji ze svého úhlu pozorování. Poprvé jsme se spolu setkali 200 metrů pod vrcholem, když jsem jej předjížděl a pozdravil. Na vrcholu jsem jej vůbec neregistroval a po čtvrthodince až dvaceti minutách jsme se opět setkali v místě našeho prvního setkání, ale při cestě dolů, kde byl mnohem rychlejší a znovu jsme se viděli jen pár vteřin. Potřetí jsme se potkali v oné osudné zatáčce. Co vnímám jako malý nebo spíše možná velký zázrak byla skutečnost, že v místě nehody, které je poměrně málo frekventované, byla žena, která u sebe měla sterilní obvaz a gázu, a mohla jej ihned ošetřit. Přemýšlím nad tím, kolik z nás turistů a cyklistů vyráží na hory takto vybaveni? Pak jsem na místo dorazil já. Vytvářel jsem podpůrné pole, zkontroloval jeho kolo a doprovodil jej nejkratší cestou do Ostravice.
Již mnohokrát jsem pozoroval a tato situace mi potvrdila skutečnost, že když je člověk nějakým způsobem „urputný“, potřebuje zabrzdit, což může být bolestný proces, je většinou poslán někdo, kdo je připraven pomoci a situaci mírní, či ji pomůže integrovat. Je to jakási samozřejmost Vesmíru a osudu. Pak už záleží pouze na onom jedinci, zda-li je již dostatečně pokorný, přijímá pomoc, je schopen vidět souvislosti, a integruje sdělení, co by ponaučení, nebo zda-li půjde dál tou samou cestou, tím samým způsobem, vstříc dalšímu bolestnému zpomalení nebo až zastavení…
Na kole jezdím již desítky let a zejména na zkušenostech svých kamarádů závoďáků jsem tyto procesy mohl mnohokrát pozorovat. Někteří doslova ujížděli od svých problémů, vztahů a vnitřních pocitů, vyrovnávající síly se však vždy postaraly o zabrždění. Ale taky poslaly „strážného anděla“, který pomohl. Když procházíme nějakou těžší zkušeností, je dobré se nadechnout, pomalu vydechnout a rozhlédnout se. Určitě přichází z nějaké strany podpora. Moudré je ji přijmout a nechat události, ať se odehrávají samy. Vzdát se urputnosti mít vše pod vlastní kontrolou, nechat si poradit, pomoci a nechat o sebe pečovat…