V roce 1952 lékař Albert Mason léčil pomocí hypnózy bradavice patnáctiletého chlapce. Byl to velmi těžký případ. Chlapcova kůže připomínala spíše sloní než lidskou kůži. Postižené měl, kromě hrudi, celé tělo. Mason ošetřoval chlapce postupně. Nejprve se zaměřil na jednu paži. Když chlapec navštívil lékaře o týden později byla jeho kůže na ruce zdravá a růžová.  Mason pokračoval v hypnóze a podařilo se mu vyléčit díky duševní síle většinu chlapcovy kůže a ten začal vést normální život. Mason přivedl chlapce k jeho ošetřujícímu lékaři-chirurgovi. Chirurga, který před tím léčil chlapce kožními transplantáty, zdravotní stav chlapce velmi překvapil.  Tehdy řekl Masonovi že chlapce netrápily bradavice, nýbrž smrtelná genetická choroba zvaná kongenitální ichtyóza (rohovatění kůže). Mason poté zveřejnil článek o této úspěšné léčbě v British Medical Journal (Mason, 1952). Stala se z něj hvězda a byl vyhledávaný právě pacienty postiženými touto chorobou, kterou do té doby nedokázal nikdo další vyléčit.  Mason dále pomocí hypnózy léčil další pacienty se stejným postižením, ale už nikdy nezopakoval podobný výsledek.  Podle vlastních slov hrál svůj optimismus (Discovery channel 2003). Zlom nastal v momentě, kdy se dozvěděl, že neléčí bradavice nýbrž dědičnou nevyléčitelnou chorobu. 

 

V roce 1974 lékař Clifton Meador léčil pacienta Sama Londeho, který trpěl rakovinou jícnu. V té době bylo toto onemocnění nevyléčitelné. A právě několik týdnů po této diagnóze Sam Londe zemřel. Velké překvapení nastalo při pitvě. V jeho těle se nenašla ani stopa po rakovině jícnu, kterou všichni považovali za příčinu smrti. Clifrton Meador pak v pořadu Discovery channel z roku 2003 řekl: „Zemřel s rakovinou, avšak ne na rakovinu. Myslel jsem že má rakovinu, on si myslel že má rakovinu a všichni okolo si mysleli že má rakovinu..“

 

Teprve nedávno byl objeven gen 5-HTT, který kóduje protein. Ten se vyskytuje v dlouhé a krátké verzi. Kdo dostal od otce a od matky oba geny dlouhé, u toho bude velmi nepravděpodobné že se stane depresivním, i když budete mít těžký život. Pokud člověk získá od rodičů oba geny v krátké verzi, má až trojnásobně větší sklony k depresi. Vědci se zabývali hlavně lidmi, kteří mají oba geny v krátké verzi a depresivními se nestali. Zkoumali proč tomu tak je. Gen 5-HTT totiž musí být aktivní a co tento gen spouští jsou špatné zkušenosti nebo zanedbání v útlém věku do předškolní doby. To znamená. že pokud je dítě vybaveno oběma krátkými geny, ale pak se mu dostane šťastného dětství, bez rozchodu rodičů, bez traumat a jiných duševních zranění, pak zůstane tento gen inaktivní a člověk později nebude depresivní. Jde tedy opět o vliv prostředí!!

To, na jakých frekvencích vysílá naše mysl a  jaké informace přijímají z prostředí naše buňky je tedy zcela zásadní. Ovlivňuje to sílu našich vnitřních zdrojů.  V dnešní době je jednou z nejrozšířenějších nemocí deprese. Ročně se vyrobí antidepresiva v hodnotě 8,2 miliard amerických dolarů. Antidepresiva patří mezi paliativní léčiva, tzn. léky, které neodstraňují příčinu nemoci, pouze mírní důsledek.  V Německu je deprese v současné době druhá nejčastější diagnoza. Za posledních 20 let tam vzrostl počet nemocných depresí o 60%. V ČR se v roce 2000 dodalo do lékáren 2,5 milionů balení antidepresiv. V roce 2014 to již bylo 6,5 miliónů balení.  (ČT – Fokus Václava Moravce).  Martin Seligman, (předseda americké asociace psychologů) ve své knize Vzkvétání (2011), publikuje závěry šesti nejkvalitněji provedených studií, ve kterých se zkoumal účinek placeba vs. antidepresiv. Testovaní pacienti byli rozděleni do tří skupin podle intenzity deprese. Pouze u pacientů s velmi silnou depresí (ti nejsou schopni přečíst tento text), měly antidepresiva jakousi prokazatelnou účinnost. U pacientů se střední a nízkou intenzitou deprese (kterých je většina) nebyl znám rozdíl mezi placebem a antidepresivem. Účinnost placeba byla v rozmezí 45-55 %, účinnost antidepresiv maximálně 65 %. Mnohem úspěšnější v léčbě deprese je například kvalitní psychoterapie zaměřená na pozitivní psychologii.  Seligman však není jediný, kdo se zabývá problematikou placebo efektu v psychiatrii.   V roce 2002 publikoval profesor psychologie  Irvin Kirsch v časopise Americké psychologické společnosti závěr, že 80% účinku antidepresiv lze připsat na vrub placebo efektu. Dokládal to klinickými zkouškami nejčastěji předepisovaných antidepresiv. 

Funguje-li placebo efekt v oblasti duševních nemocí, funguje také v chirurgii? Většina z nás si jistě myslí, že ne. Z omylu nás vyvede studie Dr. Bruce Moselyho publikovaná v roce 2002. Věnovala se pacientům s úpornou bolestí v koleni. Rozdělil pacienty do 3 skupin. První skupině pacientů Dr. Mosely vyřízl poškozenou chrupavku z kolene (běžný způsob chirurgického ošetření). Druhé skupině provedl pouze výplach kolene, aby odstranil materiál, který může způsobovat zánět. Třetí skupinu naoko operoval. Pacienti byli v lokální anestezii a Dr. Moseley předstíral operaci. Provedl pouze povrchové řezy a stříkal kolem sebe solný roztokem. Fiktivní operace trvala 40 minut, jako běžně. Všechny tři skupiny pacientů se potom věnovaly rehabilitačním cvičením. Výsledky byly pro mnohé šokující. První skupina se samozřejmě po operaci zlepšila, ovšem placebo skupina zaznamenala naprosto stejné výsledky jako skupina první. Až po dvou letech, kdy pacienti z placebo skupiny již dávno odhodili své berle a věnovali se zpět svým sportům a jiným aktivitám bez omezení, jim bylo oznámeno, že podstoupili pouze fiktivní operaci a že za jejich uzdravení může pouze síla jejich vnitřních zdrojů. Čím realističtější  a propracovanější je placebo, tím vyšší je jeho účinnost. 

 

Bruce Lipton celý svůj život zasvětil zkoumání buněčné membrány a objevil pro náš současný racionální svět pochopení mechanismů, kterými lze přeprogramovat naše tělo a s čím již alternativní směry léčitelství a šamanismu pracovaly několik tisíciletí. Zbořil tak všeobecné dogma, kterému uvěřil celý vědecký a medicínský svět, že naše DNA určuje naší budoucnost a že nemáme jinou volbu, než se podřídit našim genům.   Dokážeme-li se však vymanit ze sebe destruktivního nastavení naší mysli, která tvoří naše tělo a formuje prostředí ve kterém žijeme, můžeme si výrazně změnit život. V dnešní době musíme být velmi aktivní ve vyhledávání pozitivních a radostných zpráv a okamžiků, jakožto obezřetní v tom, jakými lidmi se obklopujeme a v jakém prostředí žijeme. Mějme na paměti, že tzv. Losadův poměr je 5:1. Tedy, že jednu negativní zprávu  vynuluje pět pozitivních. V jednom ze svých dřívějších článků jsem zmiňoval to, že naše mysl funguje na negativní zprávy jako suchý zip. Dává jim přednost, jelikož naše přežití v minulosti bylo více závislé na těch poplašných zprávách (jsem loven?) než na těch příjemných. Naše nervová soustava reaguje  na negativní zprávy  okamžitě jako na ohrožující okolnosti a aktivuje se.  Buňka, tedy všech 50 biliónů buněk lidského těla,  fungují tak, že buď regenerujeme a rosteme (když jsme uvolnění), nebo se uzavíráme ve fázi ohrožení (aktivace osy HPA – hypotalamus, hypofýza, nadledvinky – tvorba kortizolu a adrenalinu). V případě aktivace nervové soustavy se automaticky vypíná imunitní systém, protože tělo nemůže fungovat v obou režimech současně, buňky neregenerují, nerostou a naopak se vyčerpávají a chřadnou. Například deprese je stav, kdy tělo bylo dlouhodobě ve vysoké aktivaci a buňky, včetně naší mysli, jsou naprosto vyčerpány. Depresi vnímám jako důsledek dlouhodobé traumatické zátěže. 

 

Jaké prostředí dnes vytváří medicína, jak se cítíme v nemocnicích a u lékaře? Vyjma akutní medicíny, která má své velké opodstatnění, není současné prostředí v nemocnicích a ordinacích příliš povzbudivé, tedy podporující léčení. Velkou kapitolou jsou samotní velmi přetížení lékaři a sestry, kterým mnohdy z různých důvodů chybí to naprosto podstatné pro léčení a to je empatie. 

V USA jsou lékaři zvyklí na to, že velkou část svých příjmu odvádějí na pojistkách, které mají sloužit proti žalobám ze strany pacientů  za zanedbání péče. Wendy Levinsonová, která se zabývá lékařským výzkumem,  nahrála stovky rozhovorů lékařů s jejich pacienty. Asi polovina těchto lékařů nebyla nikdy žalována, zbývající lékaři byli žalování alespoň 2x, byť se obě skupiny lékařů dopouštěly stejných chyb. Na základě nahraných rozhovorů byla schopna nalézt jasné rozdíly mezi těmito dvěma skupinami lékařů. Lékaři, kteří nikdy nebyli žalování, strávili s pacientem v průměru o tři minuty více času než ti, kteří žalováni byli. (18,3 minuty oproti 15 minutám).  Nežalovaní lékaři často vyslovovali orientující sdělení jako například „budete mít čas se mě ptát“, „nejdříve si vás vyšetřím a pak si o tom promluvíme“.  Aktivně naslouchali, často se smáli a vtipkovali.  Psycholožka Nalini Ambadyová záznamy Wendy Levinsonové podrobila mnohem podrobnějšímu zkoumání. U každého lékaře vybrala dva rozhovory. Z každého rozhovoru vybrala dva desetivteřinové útržky lékařova projevu. Nakonec z nahrávek odfiltrovala obsah, odstranila zvuky s vysokými frekvencemi, které umožňují rozeznávat jednotlivá slova. Výsledkem bylo jakési huhňání, které si zachovává intonaci a rytmus. Nechala osobám ohodnotit z odfiltrovaných záznamů rysy jako vřelost, nepřátelskost, dominantnost a úzkost. Výsledky překvapily. Hodnotitelé nic nevěděli o kvalitách jednotlivých lékařů. Nevěděli ani co říkají svým pacientům. Vše se opíralo jen o tón lékařova hlasu. Ve výsledcích lékař, který byl ohodnocen jako dominantní, byl pak zpravidla jeden ze žalovaných. Pokud zněl hlas lékaře starostlivě, pak lékař zpravidla patřil mezi ty nežalované. Nejvíce nás tedy může zdeptat lékař svou nadřazenosti. Ve finále jde o respekt a ten vnímáme podvědomě i tónem hlasu.

V tomto článku jsem se pokusil nastínit, co vše hraje roli při léčení. Bruce Lipton, na jehož poznatcích stojí nový vědní obor epigenetika, zkoumající změny v genech vlivem vnějších vlivů, nám předložil důkazy ze kterých vyplývá, že právě vliv prostředí a energetický vliv naší mysli, má zcela zásadní podíl na tom, jakým směrem se ubírá náš „osud“. To, na kolik dokážeme naši realitu ovlivnit naší myslí, na kolik nás ovlivní názory našich nejbližší, v jak příznivém prostředí pro život žijeme a třeba také to, jakou víru v nás  má lékař či terapeut a jakým hlasem k nám hovoří, jsou vše části mozaiky utvářející náš život a osud.