Trauma 3. část – trauma přitahuje trauma

Napsal Roman Michna dne .

Jeffrey se narodil v sobotu 21. března 1960 v Milwaukee (USA) jako první dítě Lionela a Joyce. Otec získal doktorát z analytické chemie a byl pilným a úspěšným pracovníkem. Na svého syna neměl moc času. Jeffrey jej později označil jako osobnost cílevědomou a silnou.
Jeho matka byla také cílevědomá a silná. Ale také byla neurotička a manželství rodičů Jeffreyho bylo postupem času velmi bouřlivé. Malý Jeffrey byl velmi často svědkem rodičovských hádek, kde také došlo i na fyzickou inzultaci. K tomu všemu byl malý Jeffrey ve čtyřech letech hospitalizován pro operaci kýly. Když mu měla být nasazena maska s anestezií, malý chlapec bojoval s takovou vervou, že musel být připoután k operačnímu stolu. Po operaci se zdálo, že to chlapce zlomilo. Uzavřel se do sebe, byl nepříjemný a začal trpět depresí.

          Jeffrey s rodiči Lionelem a Joyce.

V jeho 6 letech se mu narodil bratr.  Jeffrey se cítil ještě více opomíjený a odstrčený. V té době se potřetí stěhovali a v jeho novém bydlišti, byl podle slov otce, sexuálně obtěžován v nedalekém lese. To byl počátek jeho sexuálních problémů.
Když vyrůstal byl tichý chlapec. Často bloumal sám po lesích, kde hrával hru, kterou nazýval Nekonečná země.  Byla to hra s tyčemi, kde každá tyč představovala jednoho člověka a cílem hry bylo likvidovat jednu tyč po druhé. Měl poměrně vysoké IQ, přesto byly jeho výsledky ve škole velmi špatné, což naznačovalo na jeho sníženou schopnost soustředit se.
Zhruba v deseti letech projevil velký zájem o pitvání. Fascinovala jej mrtvá zvířata, která nacházel na silnici a nosil je domů. Fascinovala jej jejich bezbrannost a vzrušovalo jej to. Pak přišlo období sebeukájení provázené myšlenkami na pitvu prasete. Následně jeho představy nahradily představy bezbranných nahých mužů, kteří mu poslouží k uspokojení. V 18 letech narazil na stopaře, Stevena Hickse.  Pili spolu pivo a měli sex. Nemohl se smířit s myšlenkou, že jej opustí a proto jej udeřil činkou do hlavy. Následně jej škrtil. Poprvé u Jeffreyových nohou leželo bezvládné lidské tělo. Tělo svlékl a lehl si vedle něj, laskal se s ním a ukájel se nad ním.. Následně mu došlo, že těla se bude muset zbavit.  Tělo rozřezal na několik kusů a vyhodil.   V té době se jeho rodiče rozváděli a Jeffrey začal chodit na vysokou školu. Studium však po roce přerušil, odešel do armády, kde sloužil i jako zdravotník, ovšem byl z ní vyhozen. Měl veliké problémy s alkoholem.
                                                                             Jeffrey Dahmer
Mezi první a druhou vraždou byla pauza 9 let (na rozdíl od jiných sériových vrahů Jeffrey vzdoroval své touze zabíjet), ovšem poté se Jeffrey vrátil ke své vzrušující činnosti. Byl již mnohem sofistikovanější a s obětmi si pohrával (oslovoval mužské prostituty afroamerického původu). Někdy omámené oběti (používal léky rozpuštěné v alkoholu) vyvrtal díru do hlavy a vstřikl jim dovnitř vařící vodu nebo kyselinu. Záměrem bylo vytvořit ze svých obětí tupé roboty, které budou plnit požadavky svého pána. Vždy své oběti porcoval, někdy stahoval z kůže. Nakládal si je a konzumoval. Vždy se nad nimi ukájel.  Oběti bylo minimálně 17.   Jeffrey Dahmer se stal jedním z nejobávanějších sériových vrahů USA a po dopadení byl odsouzen na 15 doživotních trestů, tedy nejméně 936 let. Po dvou letech ve vězení, kdy byl několikrát napaden spoluvězni, byl nakonec spoluvězněm zabit.
                                           Specialisté odnášejí  z bytu Jeffreyho Dahmera těla obětí.

V případě Jeffreyho Dahmera můžeme v jeho životopise najít několik naprosto zásadním milníků. Rád bych upozornil na to, že v médiích byl životopis Jeffreyho Dahmera neúplný a chybí tam naprosto zásadní  chirurgický zákrok ve 4.letech. Je to patrně způsobeno tím, že většinová populace nemá zdání o tom, jakým způsobem tyto zážitky formuji osobnost. Vždyť ještě před 25 lety se věřilo tomu, že novorozenci ještě nemají dovyvinutou nervovou soustavu a nepamatují si bolest. Výsledkem toho bylo, že miminka ještě ve věku 18 měsíců podstupovala chirurgické operace bez použití anestezie!!! Lékaři nechtěli používat narkotika, protože měli strach, že by mohli způsobit u děti potíže s dýcháním a závislost.
                                                             Jedna z obětí Jeffreyho Dahmera
Když se podíváme na činy Jeffreyho Dahmera z odstupu, nalezneme tam podobnou symboliku, jako u jeho zážitku při operaci. Dá se říci, že tuto situaci znovusehrával, ovšem v opačné roli. Své oběti (podle fotografií) spoutával do bezbranných pozic (pozice mostu), aby odhalil trup a břicho a získal tak přístup ke svým operačním “experimentům”.  Oběti byly také omámeny opiáty a své činy si podrobně dokumentoval. Podobnost s vlastním zážitkem operace není jisté náhodná.

Celý příběh je do jisté míry “fascinující” tím, jak jedno trauma navazuje na druhé, vlastně jej vytváří či přitahuje.

Jsou jedinci, pro které je určitý zážitek traumatizující a jiní jedinci jej překonají bez následků. Jaké faktory jsou tedy rozhodující pro to, jak nás daná událost zasáhne?

Prvním faktorem je událost sama a to jak je ohrožující. Důležité je její trvání a její četnost. Jsou události, které trvají velmi dlouho a které nám neumožní vydechnout. Potom jsou zde události, které mají ve své intenzitě prodlevy k nadechnutí. Patří sem válka a zneužívání v dětství.

Druhým faktorem je životní situace v době traumatizující události. Patří sem rodinná situace, podpora ze strany rodiny, dlouhodobý stres, vyčerpání nebo nedostatečná výživa.

Třetím faktorem jsou fyzické rysy jedince. V některých situacích může hrát roli fyzická zdatnost, samozřejmě velmi důležitý je věk a úroveň fyzické a psychické zralosti.  Když necháme malé dítě opuštěno v neznámém nevlídném prostředí, je to pro něj naprosto zdrcující. U desetiletého dítěte to vyvolá úzkost a u dospělého třeba jen jisté nepohodlí.

Čtvrtým faktorem jsou schopnosti, které člověk získal během života. Pokud jsme zažili těžkou událost a zvládli jsme ji, posune nás to v naší odolnosti samozřejmě dál.

Pátým faktorem je pocit připravenosti čelit nebezpečí. Zde patří tzv. zdroje. Zdroje jsou vnější a vnitřní. Mezi vnější zdroje patří například obydlí nebo úkryt, může to být i zbraň. Do vnitřních zdrojů můžeme zařadit pružnost naši nervové soustavy, předchozí zkušenosti  a potenciál, který můžeme použít.

Vůbec nejzranitelnější jsme během prvních čtyřech životních fázích a na náš další život má traumatizace v těchto obdobích největší dopad. Doslova určují  co se bude dít dál.

První fáze je početí a prenatální stádium, druhou fází je porod, třetí fází prvních 9 měsíců po narození a čtvrtou fází období 9 měsíců až 3 roky. Většina z nás má díky nedostatku informací našich rodičů a porodnickému systému, který byl zaveden v 50. letech 20.století, zranění ve dvou fázích. Dnes je již prokázáno, že pokud má člověk zranění ve 3 fázích z těchto čtyřech, je velká pravděpodobnost, že bude mít problémy se zákonem. Díky informacím o nevědomosti a disharmonickém vztahu rodičů Jeffreyho Dahmera, se můžeme domnívat, že tomu tak bylo i u něj. Další zahlcující události následovaly :  násilí u rodičů, traumatický zážitek operace během niž zažil bezmoc , časté stěhování a přerušení jiných vztahových vazeb (kamarádství), sexuální zneužití, rozvod rodičů.. atd. To co se dělo dál bylo již jen jakýmsi nevyhnutelným důsledkem života člověka, který nerostl a nevyvíjel se přirozeně k sociálnímu cítění, ale orientoval se na potřebu bránit se a útočit.