Trauma 1. část – příliš mnoho, příliš rychle, příliš brzy..

Napsal Roman Michna dne .

Oficiální definice traumatu je příliš zdlouhavá. Americký psycholog Peter A. Levine, který na tomto poli v posledních 30 letech vykonal, dle mého názoru, nejvíce práce, definici značně zkrátil. Trauma tedy je : příliš mnoho, příliš rychle, příliš brzy, přičemž pro každého z nás je “příliš” jiná míra. Záleží na mnoha faktorech a těm se budu věnovat v druhé části někdy příště. Peter Levine byl osloven americkou vládou, aby se pokusil pomoci vyřešit problém s válečnými veterány. Každý den spáchá sebevraždu v USA 22 příslušníku armády. To je mnohem více, než kolik vojáků padne v boji. Sebevražda je však pouze jedním z mnoha důsledků nevyřešeného traumatu, mezi ty další patří znásilnění, domácí a jiné násilí, závislosti a bezdomovectví. 2 až 3 miliónů amerických vojáků se doposud vrátilo z bojišť a mnoho z nich v sobě nosí časovanou bombu ve formě traumat.

     Dnes se již ví, že typy terapií, při nichž se vede člověk znovu do traumatického zážitku nejsou funkční. Pouze znovu traumatizují člověka, ten může zažít krátkodobou úlevu po odeznění aktivace, původní zážitek však zůstává. To v lepším případě. Mnoho postižených však nevydrží danou “katarzi” a z těchto terapií dezertují, jelikož znovuprožité zážitky jsou pro ně nesnesitelné. Peter Levine byl tedy osloven americkou vládou, aby se podílel na změně konceptu přístupu k traumatu.

 

psycholog Peter A. Levine

Odjel s týmem natáčet volně žijící savce do Afriky a tam zjistil, že ať zažije zvíře jakoukoliv nebezpečnější situaci, není traumatizováno. Zjistil, že po vysoké aktivaci nervového systému, jej zcela automaticky vybijí a znovu se vrací do “zelené zóny” klidu. Dokonce si určitá zvířata znovu nacvičují svůj úspěšný útěk před dravcem a hlouběji si tak zažívají svou zkušenost. Se savci máme my lidé společné 2/3 naší nervové soustavy a tím je plazí mozek (mozkový kmen a mozeček) a savčí mozek (oblast amygdaly). Plazí mozek má na starost naše instinkty (útok, útěk, zmrznutí, strach, jídlo, sex, bezpečí). Savčí mozek se pojí k emocím a vztahům (mazlení, láska, přátelství, zlost, smutek). To co nás odlišuje od těchto savců je třetí část a tím je náš neokortex – tedy rozum (myšlení, zdůvodňování, plánování). Peter Levine přišel na to, že právě tato naše část může za naše traumata. Náš rozum nám brání v naší přirozenosti poslouchat tělo a nechat jej vykonat to co potřebuje, tedy vybít energii vzniklou vysokou aktivaci nervového systému. Z toho důvodu je naprosto zásadní při práci s traumatem pracovat s tělem.

 

Do plazího mozku se nelze prohovořit, rozum tam nemá přístup. Plazí mozek si žije svým životem a doslova vše co je v něm zažito ovládá člověka. K tomu se váže i nový pojem “znovusehrávání”. Traumatizovaný člověk je pak znovu vtahován do víru traumatu, systém jej touto taktikou chce prožít znovu a zdárně vyřešit. To lze však pouze citlivým a jemným přístupem a vhodnými podmínkami, nikoliv nevědomě. Jak funguje znovusehrávání můžeme ilustrovat případem mladého muže, který byl v dětství znásilňován mužem a poté co získal řidičský průkaz, měl během 3 let 10 dopravních nehod. Žádnou z nich nezpůsobil, vždy do něj někdo narazil zezadu. Touto smutnou symbolikou hovoří nezpracované trauma. Pokud jsme tedy traumatizováni, náš život se odvíjí zcela jinak, než jak by se odvíjel bez tohoto zážitku. Náš “autopilot” je přeprogramován a točí se v bludném kruhu k aktivaci a zahlcení.

 

Peter Levine je autorem vysoce účinné práce v systému tělo a emoce, kterou nazval somatické prožívání (Somatic experiencing). Vedle somatického prožívání je i kraniosakrální terapie další účinnou metodou ke zpracování traumatu. Z tohoto důvodu zde o traumatu píši. Rozdíl somatického prožívání a kraniosakrální terapie je v tom, že somatické prožívání je přímo zaměřeno na práci s traumatem, a u kraniosakrální terapie se trauma zpracovává jaksi mimochodem, až na něj přijde řada. Dle mých zkušeností je to v době, kdy je systém dostatečně silný na to, aby uvolnil tyto svazující vzorce. Dochází však k tomu postupně, nikoliv tím, že se vede přímo do středu traumatu, ale používá se “pendulace”. Jakési okusování traumatu, jeho zmenšování.

Nyní v závěru 1. části zmíním typy traumatu:

Pády, sportovní úrazy, autonehody, topení nebo dušení

Lékařské a chirurgické zákroky – patří sem kromě operací a různých odběrů také znehybnění (sádra), vysoké život ohrožující horečky, otravy, trakce.

Prenatální a porodní traumata. Dnes již známe termín trauma při početí a brzká prenatální traumata. Při takto brzkém traumatickém prožitku se systém miminka vyvíjí doslova a do písmene kolem traumatu. Mohou tak vznikat velmi těžká tělesná postižení.

Porodní traumata jsou kapitolou sama pro sebe a podrobněji se jim věnuji v článku, který jsem napsal letos na počátku roku.https://www.studiosolaris.cz/porod-pise-scenar-pro-dalsi-z…/ .

Násiĺí a útok – šikanování, rodinné násilí, svědectví násilí, fyzické a sexuální zneužití, únos, hrozba teroristického útoku, válka, vysídlení… Zde bych rád zdůraznil, že náš nervový systém nerozlišuje, zda-li je něco fikce, či realita. Při sledování napínavého filmu, dokumentu zachycujícího krvavé a těžké události, nebo v poslední době při sledování televizních zpráv, jde náš systém do velké aktivace.

Ztráta – rozvod, smrt milovné osoby nebo domácího zvířete, oddělení, ztracení se..

Vlivy životního prostředí – přírodní katastrofy, náhlý silný zvuk (zejména u miminek)

V příští části se pokusím nastínit jaké jsou symptomy traumatu, jak můžeme poznat traumatizovaného člověka, či identifikovat vlastní nezpracované trauma.