Porod píše scénář pro další život

Napsal Roman Michna dne .

     Během studia kraniosakrální osteopatie u Radka Neškrabala jsem se poprvé setkal s termínem porodní trauma. Jistým způsobem mi bylo toto téma velmi blízké a zároveň jsem na svém těle pociťoval ono známé brnění, mravenčení, až rozechvění, které jak dnes již vím, signalizovalo přímou souvislost s mým ranným prožitkem příchodu na svět. Ten neproběhl vůbec hladce, ba naopak  velmi dramatický, a já mohu být rád, že jsem jej s maminkou přežil. Následky, které se neřeší, v sobě nosíme celou naší existenci a jak zmiňuji dále, výrazně ji ovlivňují. Tyto prvotní otisky doslova píší scénář našeho dalšího života. Mnoho lidí si myslí, že čím je dítě menší, tím méně si toho bude pamatovat. Opak je pravdou!

      Porod je přirozený rituál přechodu, komplexní fyziologicko-psychologický proces, který je regulován vlastními hormony ženy a dítěte. Vše, co zvyšuje možnost konfrontace, vede ke stimulaci produkce hormonů útěku a útoku (adrenalinu, kortizolu), které porod zpomalují, zastavují a komplikují. Miminko čeká přechod z bezpečí dělohy do “cizího” světa a je tedy velmi zranitelné. Je zcela závislé na matce. Dítě nemá vyvinutou parasympatickou (zklidňující) větev nervového systému. Její vývoj se dokončuje ve věku kolem 9 měsíců. Do té doby je děťátko zcela závislé na rodičích, kteří “suplují” parasympatikus. Vlivem různých zákroků, které se v minulosti i dnes zcela běžně, rutinně provádějí při porodech, dochází k situacím, které matka a hlavně dítě vnímá jako život ohrožující. Dítě je tak velmi aktivováno, doslova bojuje o život.  Mnohdy je tím prvním, co zažije při zrodu na tento svět tzv. globální trauma (trauma zahlcující celou nervovou soustavu). Miminka nemohou prospívat, jsou-li přehlcená. Jsou-li chronicky ve stresu, v primitivnější zadní část mozku se vytvářejí buňky navíc, zatímco struktury neokortexu zodpovědné za rozvoj řeči a sociálních vztahů rostou méně. Můžeme tedy následně vyrůstat a vyvíjet se pro inteligenci a sociální cítění nebo naopak pro potřebu bránit se a útočit…
     Tento text nemá sloužit k tomu, aby byl někdo obviňován nebo abychom obviňovali sebe v případě, že se nám narodilo dítě způsobem, který nebyl dle našich představ. Mým cílem je předat informace a zároveň vodítko k tomu, kam směřovat svou pozornost  když tušíte, že s vámi či dítětem není něco v pořádku. U dětí se porodní trauma začíná naplno projevovat kolem věku 3 let. Od té doby můžeme začít pozorovat hyperaktivitu, agresivitu, jiné poruchy chování či učení nebo naopak apatií či disociací. Nervový systém dospělého člověka či dítěte je v takovém případě přetlakován nezpracovanou a nedokončenou energii stresu, strachu nebo šoku. Dobrou zprávou je, že dnes již jsou známy postupy jak tyto procesy dokončit a uvolnit tak nervovou soustavu ze sevření těchto nedokončených a nezpracovaných emocí.
   Vedle naprosto zásadní bezpodmínečné rodičovské lásky, díky které lze vytvořit bezpečný a klidný prostor, ve kterém si dítě například pomocí her dokáže dokončit určité procesy, kterými jejich systém nemohl projít (např. císařský řez – průchod porodním kanálem),  jsou zde i terapeutické systémy práce s tělem, díky kterých můžeme dané situace znovu projít, či dokončit. Jednou z vynikajících “technik” je i kranosakrální terapie.

      Mnohem důležitější je samozřejmě těmto traumatickým událostem předcházet. Je v naší moci výrazně ovlivnit to, co se bude odehrávat. Na porod je potřeba kvalitní přípravy, na kterou mají rodiče 9 měsíců! Pokud nepřipraveni dorazí do porodnice, je velmi pravděpodobné, že nebudou autoři krásného porodního příběhu, nýbrž figurkami nehezkého porodního dramatu. Devítiměsíční příprava (kromě technických záležitosti – výběr porodnice, sestavení porodního plánu apod. ) zahrnuje přípravu fyzickou, mentální (psychickou) a spirituální..     Patří sem klidný a harmonický vztah rodičů (dítě zažívá to, co zažívá matka). Kvalitní strava, odpovídající fyzická aktivita. Dále komunikace s miminkem, napojení se na jeho potřeby, práce s pánevním dnem a uvolnění svalu musculus psoas (v těchto věcech je výrazně nápomocná kraniosakrální terapie). Velmi důležitý je také výběr porodnice. Zde nám může napovědět procento císařských řezů, otázka možnosti volby polohy v druhé době porodní, vstřícnost personálu, vlídnost prostředí. Velmi důležité je sestavení porodního plánu a vyjednání jeho akceptace, což je úkol doprovodu rodičky. Po celou dobu těhotenství je dobré se obklopovat ženami, které rodily hezky a bez komplikací, naslouchat těmto porodním příběhům, sledování pěkných porodů na internetu a pomáhá také vizualizace porodu. (jak by měl porod vypadat). V posledním trimestru je důležitá péče o hráz rodičky (masáž hráze olejem).

Pro domácí porod je zásadní mnohem důslednější příprava a to obou rodičů. Bez podpory muže a nejbližšího okolí nemá vůbec smysl se do této disciplíny pouštět. Je důležitá volba kvalitní porodní asistentky (o této problematice píši níže), komunikace s ní po celou dobu těhotenství a důkladné předporodní vyšetření (stav placenty, pupečníku, krevní obraz a Rh faktor ženy). Důležitá je taky volba alternativy k domácímu porodu (sbalená taška do porodnice, výběr porodnice, porodní plán). Zde více než jinde funguje zákon polarity a je potřeba s ním pracovat. Tzv. odpírači zdravotnického systému končí většinou tam kde nechtějí být, a to v porodnici. Domácí porod je tedy náročná disciplína, který vyžaduje stoprocentní zdravotní stav ženy s nízkorizikovým těhotenstvím a podporu okolí.

Co by se tedy u porodu nemělo dít a co může ovlivňovat následující život jedince?
Vyvolání porodu:   Miminko potřebuje svůj čas, kdy se rozhodne opustit dělohu. Vlastními hormonálními procesy řídí  hormonální procesy u matky, čímž řídí jednotlivé fáze porodu.  Je potřeba, aby se rodící žena cítila v bezpečí a cítila podporu. U vyvolávaného porodu dochází  k tomu, že se uměle aplikují hormony, které vyvolávají stahy dělohy, dítě je  vypuzováno přes ne zcela otevřené a uvolněné porodní cesty, díky čemuž je vystaveno velikému tlaku a mnohdy se v určité fázi tzv. zasekne. Porod pak končí císařským řezem.  U miminek, na které se spěchá, se později v životě projevují pocity zlosti  při sebemenším nátlaku a  mají potíže s motivací a přesností.  Vyvolávaný porod má důsledky i pro matku. Může jít o natržení hráze, častěji si ale lékaři pomáhají nástřihem, aby došlo k uvolnění porodní cesty. To mívá celkově nepříjemné důsledky pro další život ženy. (viz. níže)
Tlak na břicho, naléhávání na břicho (Kristellerova exprese) :   Je světovou zdravotníckou organizací zakázána již od roku 1952, přesto se provádí dál. Při použití Kristellerový exprese je dítě i matka v přímém ohrožení života, hrozí i prasknutí dělohy. Takto vypuzené dítě z bezpečí dělohy velmi špatně snáší pocit tlaku, velmi špatně snáší stres a zpravidla má problém s učením. Je často diagnostikována dysgrafie a dyslexie. (veliký tlak na prefrontální kortex). Při použití této metody však hrozí i mnohem závažnější poruchy jako epilepsie a vážné neurogologické poruchy…  Tato bolestná zkušenost se může dále v životě projevovat jako vzorec “musím si vše pohlídat sám/a” . Člověk přestane důvěřovat okolí, které nás již jednou velmi zklamalo. Takto získal dojem, že pokud se odevzdá a ztratí kontrolu, může to mít pro něj negativní následky. Jedinec je pak velmi stažený a neustále ostražitý.  Tímto bývá velmi výrazně ovlivněn i spánek, který nemá dostečnou kvalitu.

Císařský řez :  Dítěti není umožněn rituál přechodu. Miminko je přirozeně naprogramováno, aby prošlo porodními cestami a jeho systém je v aktivaci pro provedení dynamiky těchto pohybů. Když se cesta neuskuteční a nedojde k vykonání potřebné dynamiky, nedojde k zážehu komorového systému mozku (termín využívaný v kraniosakrální biodynamice ). Při průchodu porodními cestami, je hlavička dítěte stlačena díky volným lebečním švům s ještě nedovyvinutými lebečními kostmi, a při opuštění porodních cest se hlavička zase uvolní. Tím získá komorový systém mozku biodynamický impulz – akceleraci a mozkomíšní mok je napotencován.  V případě,  že k této dynamice nedojde, člověk může být v životě poloviční, chybí mu energie a “tah na bránu”. Stejně jako se neprodral porodními cestami, má problémy se prodrat životem. Pouze začátkuje – neukončuje. Je pro něj příznačná slabá vůle. Velmi často rezignuje, stejně jako se to stalo u porodu. V životě pokračuje ve strategii “ale to se přece nevyplatí”,  “proč bych se vlastně namáhal”, “abych to dokázal, musím se vzdát a pak mě někdo zachrání”. Často se nechávají takto porozeni lidé vmanipulovat do vztahu pachatel – oběť – zachránce.

 

Císařský řez má samozřejmě své opodstatnění při závažných komplikacích a zachránil již spoustu životů. V současné době je však velmi nadužíván z důvodů strachu žen z porodu, pohodlnosti či komplikací, které vznikly zbytečným zasahováním do porodu. (Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky se v ČR  od roku 2000 počet těchto operací zdvojnásobil . Na přelomu tisíciletí se takto rodilo každé osmé dítě, nyní každé čtvrté). Čísla z USA jsou mnohem vyšší, například stát Kalifornie udává 90% předem plánovaných císařských řezů. (dalším hrozivým číslem je také nárůst autismu v tomto státě v letech 1994 – 2003 – navýšení o  273%. Zde se již samozřejmě nabízí výzkum propojenosti těchto čísel a také se tak děje).  V současné době se zabývá výzkumem traumat (i těch porodních) nový obor zvaný behaviorální epigenetika. Kupříkladu britští vědci zjistili, že pravděpodobnost nadváhy a obezity je u dětí narozených císařským řezem o 26% vyšší (Wong 2014). Nedávná švédská studie publikovaná v American Journal of Obstetrics and Gynecology zjistila epigenetické změny v kmenových buňkách novorozenců narozených císařským řezem. Výsledky zjistily specifické epigenetické rozdíly mezi skupinami téměř 350 oblastí DNA, včetně genů řídících metabolismus a imunitní obranu (Almgren 2014). Další studie švédských a skotských vědců zjistila, že děti narozené císařským řezem, které tím pádem nezískají důležité mikroby při průchodu vaginou matky, mají v prvních dvou letech života menší a méně pestrou populaci kmene Bacteroidetes, tedy baktérií, jež pomáhají při ochraně proti alergiím (Jakobsson 2014). Dalo by se takto pokračovat dál a dál..

Císařský řez lze provést tak, aby měl co nejmenší dopad na zdraví dítěte. K tomu je zapotřebí, aby byl proveden až po začátku porodních bolestí, kdy se vyplaví adrenalin a ten přijímá i dítě. Adrenalin pak hraje velikou roli při dozrávání plic. V případě předem plánovaných císařských řezů bez porodních bolestí jsou děti oslabeny v této oblasti a  častěji ohroženy nemocemi dýchací soustavy (astma, zápaly plic apod.)

Samostatnou kapitolou je monitorování srdečních ozev dítěte pomocí kardiotokografu v průběhu porodu. Podle nejnovějších výzkumů nepřináší lepší výsledky novorozenecké nemocnosti či umrtnosti, ale pouze zbytečně zvyšují míru císařských řezů.   https://cerebralpalsynewstoday.com/2016/12/09/electronic-fetal-monitoring-no-benefits-plenty-of-harm

Předčasné přestřižení pupeční šňůry:  Pupečník by se neměl stříhat  pokud ještě pulzuje, protože dochází k pozvolnému přechodu k samostatnému dýchání plícemi. Dítě ještě není připraveno na sycení z vnějšího světa a potřebuje se dosytit fyzickými a emočními látkami z bezpečí dělohy, které zná. Zároveň dostává z placenty své první a nejdůležitější  očkování.

Smývání mázku:  Jde o první přírodní pleťový krém, který je potřeba vmasírovat do kůže miminka, aby podpořil zdravé imunitní reakce.

Oddělení miminka od matky po porodu: Naprosto zásadní chyba! Novorozenec by neměl být od matky oddělen!. Je potřeba neustálé blízkosti matky a co nejvíce tělesného kontaktu nahého těla – kůže na kůži. Podle nejnovějších výzkumů elektromagnetickou rezonancí, jemné vzorce srdeční frekvence matky a dítěte jsou do vzdálenosti 3,5 metrů synchronní. Větší vzdálenost má za následek aktivaci sympatiku dítěte (vyplavení stresových hormonů)  a trvá-li tato situace moc dlouho, může dojít k trvalé aktivaci až  zahlcení miminka.  Dítě je pak apatické, nereaguje na vnější vlivy nebo naopak. Můžeme je označovat za “hodné” nebo je přehnaně ostražité.  Nedojde-li k nápravě citlivou, trapělivou a láskyplnou péči rodičů, v případě zvlášť těžších případů terapeutickou intervencí, zpravidla se to odrazí na vztazích jedince s partnery a okolím, které jej vnímá např. jako cholerika, žárlivce nebo naopak necitu.

Je potřeba připomenout, že jedním z důsledků porodního traumatu může být i neschopnost dítě počít či odmítání mateřství, kdy podvědomí ženy vnímá potencionální porod jako velké nebezpečí čí život ohrožující stav.

Velkým tématem, které patří k porodu a následným komplikacím je také poloha ve které žena rodí a téma nástřihu. Pro porod je zcela nevhodná poloha v leže na zádech. Tato poloha je výhodná jedině pro lékaře, kteří mají dobrý přehled! Žádná žena si tuto polohu dobrovolně nezvolí, pokud má možnost volby. Naopak využívá takových poloh, aby se mohla svobodně pohybovat a pomáhat dítěti při průchodu porodními cestami, oběma zároveň významně pomáhá gravitace. První ženou, která porodila v poloze v leže na zádech, byla žena Ludvika XIV. (Král Slunce) ve Francii. Všechny ženy do té doby rodily v kleče, ve stoje nebo v podřepu. Nejsou známy žádné zobrazení porodů v leže na zádech před rokem 1690. Sluneční král rozhodl aby žena rodila v leže, díky čemuž mohl lépe přihlížet. Při porodu v leže na tzv. koze, gravitace není využíváná, žena i dítě se mnohem více namáhají, žena si leží na kostrči, která by se měla až o 3,5 cm otevřít a uvolnit průchod dítěti. Zároveň je při každé kontrakci stlačována dutá žila a porod se prodlužuje až o 3,5 hodiny.  Porod se pouze komplikuje, je mnohem bolestivější a mnohdy je použit i nástřih, který většina žen vnímá velmi negativně a odnáší si zážitek podobný sexuálnímu zneužití. (téma bylo předmětem psychologických výzkumů). V místě nástřihu může žena pociťovat po zbytek života diskomfort a problémy v sexuální oblasti.

Vnímám porod a porodní otisky jako zcela zásadní zkušenost pro další život. Těžké situace však můžeme prožít ještě mnohem dříve a dnes známe také termíny jako trauma při početí (vynucený sex, umělé oplodnění)  či prenatální traumata ( připouštění možnosti potratu, partnerské neshody či invazivní lékařská vyšetření, např. amniocentéza). Tyto i jiné události pak mohou být příčinami velmi komplikovaných příchodů na svět, neurologických patologií či tělesných postižení. Dobrou zprávou je, že  mnoho rodičů je již dnes opravdu uvědomělých. Jsou si vědomi toho, že jsou tvůrci svých životů, nikoliv obětmi, a přistupují k rodičovství jako k velkému závazku. Vždyť děti nejsou naše, máme je pouze propůjčeny a našim úkolem je udělat maximum v rámci našich možností a informací.  Na počátku toho všeho by však měla být schopnost zpracovat své bolestné zážitky, abychom je nepředávali dál. Za svá traumata nemůžeme, neseme však za ně zodpovědnost!

Situace kolem porodnictví v ČR je i nadále velmi složitá. Žena by měla mít právo rodit tam, kde se cítí bezpečně. Ať už je to porodnice, porodní dům či porod doma. Naše legislativa to nepodporuje. Západní vyspělá Evropa, ke které se hlásíme, je v této otázce zcela jinde. Porodní domy v ČR neexistují a domácí porody jsou větším rizikem než musejí být, jelikož přítomnost kvalitních  porodních asistentek u porodu doma je podle naší legislativy mimo rámec zákona a porodní asistence hrozí nemalá pokuta (statisíce korun).  Tím se  porody stávají  méně bezpečnými, jelikož právě zkušená porodní asistentka dokáže včas rozeznat komplikace.  V případě, že se domácí porod zkomplikuje, a rodící žena musí být převezena do porodnice, přístup lékařů k ní je odpovídající…

      Situace v samotných porodních je bohužel neutěšená. Porody v českých porodnicích se stávají do jisté míry loterií, jelikož nikdy nevíme na koho narazíme, jakou náladu bude mít, kdy mu končí směna a jak se k dané situaci bude stavět. Zda nechá dítěti a rodící matce dostatek času, či do porodu začne zasahovat. Americký psycholog a terapeut Peter Levine (autor knih Trauma očima dítěte, Probouzení tygra), jenž se specializuje na práci s traumatem a je otcem mnoha naprosto zásadních objevů v této oblasti (mnohé využíváme i při kraniosakrálním ošetření), napsal krásnou myšlenku: ” Bylo by chvályhodné, kdyby si odborníci nejprve zpracovali vlastní porodní traumata, dříve než se budou účastnit porodu druhých. S tím, jak roste naše povědomí vzorců raného traumatu a s tím, jak se dozvídáme více o porodních příbězích, se v porodním “průmyslu” možná objeví více citlivosti a jemnosti…”
Dcera Anna pár minut po narození doma.