Otec nebo tatínek?

Napsal Roman Michna dne .

Když  hovořím se ženami o jejich rodičích, používají buď slovo otec nebo tatínek. To vypovídá o mnohém. Ostatně, celkový obraz tohoto vztahu se dá vyčíst z tónu jejich hlasu či řeči těla. Můj kamarád před lety řekl: ,,…není těžké býti otcem,  těžké je býti tatínkem.” Dnes již vím o čem mluvil.   Známý psycholog Kevin Leman,  zabývající se rodinnými konstelacemi, píše o tom, že vztah ženy k otci více, než cokoliv jiného, ovlivňuje její vztah k jiným mužům – nadřízeným, podřízeným, synům, bratrům, manželovi apod. Žádný jiný vztah tak zásadně neovlivní, ať už v dobrém či ve zlém, život ženy jako vztah k muži zvanému “otec”. Doslova píše: ,,Manžel sklidí úrodu, kterou zasel tchán! ” Dá se tedy hovořit o tom, že žena je v dospělosti tím, kým ji udělal její táta.

Tátové dnes mnohdy v rodině buď nejsou přítomni, nebo jsou “na útěku”. Byla vypracována studie, jak se děti chovají na hřišti s oplocením, či bez něj. Výsledkem bylo, že se děti cítily méně jisté a méně si hrály, když hřiště nebylo oploceno.  A táta v rodině představuje tento plot. Nyní jsme s naší tříletou dcerkou Aničkou procházeli obdobím, kdy opravdu velmi vydatně testovala naše hranice. Proběhly samozřejmě i slzy, ale pozoroval jsem na ní, že se následně usadila do většího klidu, když zjistila kde jsou hranice.

 

 

Myslím si, že neexistuje žádná finanční částka, která by mohla vykompenzovat tátovu nepřítomnost v rodině!  Znám několik vyhořelých žen/matek, které jsou na výchovu a péči o děti samy, a muži/otcové přijíždějí domů z práce jen jednou za několik měsíců apod. Své děti “vychovávají” po telefonu nebo skypu, ovšem tyto děti pak v životě tápou. Fyzicky totiž nepocítí hranice, nevidí vzory chování. Mladé dívky tak přijímají standart, že muž/otec v rodině není přítomen. Následně ve svých dospělých životech tento vzorec žijí dál a přijde jim to normální. Děti, které nemají doma “vůdce”, jej následně hledají v různých partách či skupinách. Když muž oželí vyšší příjem a vymění jej za větší blízkost a čas věnovaný rodině, bude odměněn – stabilní rodinou s pevnými vazbami, milující manželkou a milujícími dětmi.

 

 A jak se projevuje “porucha způsobená otcovou nepřítomností” ?  (jak se o ni dnes již hovoří)   Dívky, které vyrůstaly bez emoční účasti mužského pólu, se často zaměří na výkon, zejména v zaměstnání nebo ve sportu. Ví, jak dosahovat výsledků, ovšem na úkor svých vztahů, kde naopak tápou. Hnacím motorem k podávání výkonů je pocit vlastní nízké hodnoty.  Vnitřně jsou tak trvale nespokojené.  Mnohdy svého tátu “hledají” ve svých partnerských vztazích a proto si vybírají i o generaci staršího muže, který jim supluje otce. Až teprve ten jim ukazuje čeho se v životě vyvarovat, co je dobré, co ne a tak mohou čerpat z jeho životních zkušeností. Pokud se muž orientuje ve svém životě, zákonitě v ženě vyvolává pocit bezpečí.  Když táta v rodině chybí nebo není ve výchově aktivní, dívky – ženy tápou. Jak to však vypadá, když je otec na druhou stranu ve výchově příliš direktivní?

 

Otec, který výchovu přeceňuje je druhým extrémem. Je přesvědčen, že ví, jak se dcera má vyvíjet. Doslova ji může dusit a vytvářet tak její závislost na něm. Dcera nemá vlastní názor, jen nízkou sebedůvěru.  Je závislá na pochvale. Nakonec může uvěřit, že nemá žádné silné stránky a následně ve svém manželovi může vzbuzovat pocit, že v ní získal další dítě! Nebo se z manžela může vyklubat despota, tyran nebo manipulátor a žena dále žije svůj nešťastný, podřízený, nesvobodný život.
Reálně jsem se setkal s případem, kdy  to může dojít tak daleko, že manžel rozhoduje za ženu, jak se bude oblékat či jaký bude mít účes. Například zakáže dlouhé vlasy (symbol ženství) a přikazuje ženě býti ostříhaná “na kluka”. Taková podřízená žena/dítě  svého muže nepřitahuje, intimní život skomírá nebo neexistuje vůbec a vše se točí v začarovaném kruhu (mnohdy doplněném o milenku muže).  Jiné ženy se vypořádávají s přehnaným tlakem a požadavky ze strany otce tím, že utíkají od rodiny co nejdál, do jiných krajin. Ovšem ani USA, Velká Británie, Austrálie či Nový Zéland se nezdají být záchranou, dostatečně vzdáleny. Téma se samozřejmě znovu zjevuje v podobách mužů, kteří vstupují těmto ženám do života v jejich nových vztazích.

 

Chci vzpomenout ještě jeden důležitý aspekt – energetický a spirituální.
Ženy disponují něčím, co nám mužům chybí. Je to energie mateřství – léčivá energie (nezávislá na tom, zda žena má dítě či nikoliv). Ta dokáže klidnit prostor, lidi, počasí i jiné projevy přírody. Touto energií disponují ženy, které jsou si vědomy svého ženství,  své duše, svého těla a svého propojení s Celkem. Když taková žena vstoupí do mužské skupiny, muži se ztiší.  My muži umíme tuto schopnost v ženách zadusit zejména mentálním tlakem, náladovostí, silou a tím, že k ženám nevzhlížíme. Naopak se snažíme býti výše než ony, rozhodovat za ně a neustále jim připomínat naši nadřazenost. Ony poté bohužel s námi začnou soutěžit, usilovat o pozornost i ocenění a orientují se na výkon. To však není jejich poslání  a tak ztrácejí své cenné “spojení”.  I vtipy o ženách manipulují k postoji nadřazenosti a neúctě vůči nim.  Je potřeba pomoci ženám vytvářet takové prostředí, aby svou energii mateřství mohly kultivovat a rozvíjet. Žijeme z ní a chrání nás.  Je tedy dobré si uvědomovat i tohle spirituální hledisko. Jsou země, ve kterých převládá náboženská či jiná filosofie neúcty k ženám, kde se schvaluje fyzické trestání žen, kde je žena podřadná, nerovná muži.  Víme ale, jak to v těchto zemích vypadá, jakou situaci si lidé tímto způsobem myšlení a konání vytvořili.  Situaci k nežití. Zde vládne diktátor, stejně jako v jednotlivých rodinách (jak nahoře, tak dole). Běda těm, kteří schvalují tento postoj k ženám, jasně se vůči němu nevymezí a vytváří pro tyto skupiny prostor v naší kultuře.

 

Jaký přístup je tedy ve vztahu k dcerám (dětem) optimální? Často nad tím při výchově své tříleté dcerky přemýšlím, stále hledám vyváženost. Většinou se daří, občas ne. Dnešní rodiče si kvůli blahu svých dětí na sebe uplétají bič, jelikož chtějí býti dokonalí a báječní rodiče, ovšem to se zdá být naopak kontraproduktivní. Ovšem K. Leman píše: “Chcete mít báječné děti? Buďte dobrým otcem, buďte dobrou matkou. Nepíši báječným otcem, báječnou matkou. Stačí být dobrým rodičem a budete mít úžasné děti! Pro rodiče zde platí větší tolerance, než si většina z nás uvědomuje.”  (K. Leman, 2000)  To mě uklidňuje, jelikož  bych si moc přál, aby má dcera, až bude dospělá, o mne hovořila jako o tatínkovi.   🙂