Odvaha

Napsal Roman Michna dne .

Před pár týdny jsem sledoval v televizi jednu část dokumentární série rekonstrukcí Letecké katastrofy. Při sledování tohoto dílu mne doslova zamrazilo a nebylo to tím, co se odehrávalo na obrazovce, ale bylo to díky uvědomění, že příběh který sleduji  je archetypem současné situace ve světě. Tento příběh nabízí nahlédnutí do souvislosti a také možné řešení.

Zde je:  28.12. 1978 havarovalo dopravní letadlo na předměstí Portlandu. Jednalo se o čtyřmotorový stroj DC-8 na pravidelné lince New York Portland. Na palubě bylo 189 cestujících. Během letu se stroji samovolně vysunul podvozek. To není důvod k panice, natož k nehodě, ovšem v pilotní kabině neustále problikávala kontrolka zajištění podvozku. Kapitána McBrooma tato situace velmi zaměstnávala a poslal palubního inženýra, aby se podíval z okna kabiny cestujících, zda-li je z křídla vysunuta tyč, která u tohoto stroje signalizuje zajištění podvozku, a mohou tedy bezpečně přistát. Tyč byla vysunuta, tudíž podvozek byl zajištěn. Tomu ovšem kapitán McBroom nedůvěřoval a tak kroužil nad Portlandem hodinu a odsouval přistání. Mezi tím byl 2x upozorněn palubním inženýrem , že dochází palivo. Kapitán tomu nevěnoval pozornost a v momentě, kdy vysadily motory 3 a 4, nařídil přečerpávat palivo ke zbývajícím dvěma funkčním motorům. Stále se věnoval blikající kontrolce. Poté však vyhasly i zbývající dva motory a z obrovského letadla se stal kluzák. S nedostačující výškou však nebylo možno “doplachtit” na letiště a tak byl kapitán nucen nouzově přistát do nočního Portlandu. Letadlo se při přistání do hustě osídleného předměstí rozlomilo, díky nepřítomnosti paliva nevybuchlo. Zemřelo 10 lidí, mezi nimi i palubní inženýr.  Vyšetřování NTSB vydalo zprávu, ve které za hlavní chybu považuje přílišnou zaujatost kapitána McBrooma situací kolem podvozku, byť je to zanedbatelný problém, jelikož při haváriích letadel způsobených poruchou podvozku většinou nikdo nezemře. Zároveň byla vyhodnocena jako velmi špatná komunikace posádky, protože v té době se považovalo za krajně neslušné oponovat “zkušenému” kapitánovi. Druhý pilot měl neprodleně převzít řízení a přistát s ještě plně funkčním letadlem, čímž by zachránil stroj a 10 životů. 


Pokud vám tento příběh připomíná současnou situaci, máme podobné myšlení. Vše v našem životě se odehrává podle archetypálních vzorů, které se stále opakují od počátku světa až po dnešek a bude se tak dít i nadále. Pouze se mění kulisy, obsazení a doba ve kterých se příběhy odehrávají. Tyto příběhy pak lidé dle své úrovně vědomí nazývají  dramaty, komedií, hororem, romancí nebo pouhým příběhem. Naši úkolem je však rozeznat tuto hru  a vystoupit z role herce tohoto divadla a stát se divákem, pozorujícím, který se skrze poznávání souvislosti učí a aplikuje toto poznání do svého života. Tím roste jeho úroveň vědomí, což je smyslem našeho pozemského života.  Přílišná opatrnost, strach a obavy jsou destruktivními energiemi, které svazují člověka, potažmo lidstvo, a vedou k  utrpení. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude. STRACH  přispívá k tomu, že člověk přestává důvěřovat lidem a okolnímu světu a zavírá se před ním. Tohle vyvolává uzavřenost a nakonec vede k osamělosti. Kromě osamělosti má STRACH jiné škodlivé vedlejší následky. STRACH přitahuje to čeho se bojíme. STRACH  je pokřivená víra, víra v to, že se něco nepodaří a poté se tak skutečně děje. Zároveň jakékoliv rozhodnutí člověka na základě strachu v něm vzbuzuje podvědomou VINU – selhal jsem.  Svou roli podpory STRACHU hraje i POCHYBNOST. Co je POCHYBNOST? POCHYBNOST je ochrana starých myšlenkových vzorců. Pokud podlehneme POCHYBNOSTI, nemůžeme nic ve svém životě změnit.  Je potřeba vzít svůj osud do vlastních rukou, jinak přijímáme roli oběti a může nás to stát život. Podobně jako palubního inženýra nebo druhého pilota z předchozího smutného příběhu o leteckém neštěstí. Momentálně většina populace přijala roli oběti. 75% lidstva se nachází v tabulce úrovně vědomí pod úrovni 200.  Je to úroveň vědomí, kterou může vystihovat tato věta, kterou jsem někde četl: “jsem přejedený, ale může za to restaurace, protože mi toho hodně připravila”.  K vymanění se z této role oběti je potřeba ODVAHA. ODVAHA NEZNAMENÁ NEPŘÍTOMNOST STRACHU, NÝBRŽ OCHOTU JEJ PŘEKONAT A KDYŽ SE NÁM TO PODAŘÍ, ODKRYJE SE SKUTEČNÁ MOC A SCHOPNOST BÝT STATEČNÝMI. (Hawkins, 2003). Na mapě vědomí je to přesně ta hranice 200 bodů, kterou je oddělena negativita – pozice oběti, tedy člověka, který vidí příčinu neštěstí a možného štěstí někde mimo sebe, od vědomého člověka, který vzal svůj osud do vlastních rukou a uvědomuje si, že je tvůrcem své reality. Čím výše se posouvá, tím příjemnější a radostnější realitu si tvoří a procento prožívání životního štěstí se zvyšuje. (viz. předchozí článek Tři světy).

Jak se tedy rodí ODVAHA? 
K hlubšímu pochopení nám mohou posloužit opět dějiny a skutečný příběh, který zmiňuje kanadský novinář Malcolm Gladwell ve své knize David a Goliáš (Gladwell, 2013) : Před začátkem 2. světové války byl považován Londýn za nejlákavější cíl . Předpovídalo se, že pokud by došlo k leteckému útoku, z původních 8 miliónů obyvatel Londýna,by setrvalý bombový útok zabil 600 000 obyvatel, zraněno by bylo 1,2 miliónu lidí a   3-4 miliónu lidí by prchlo na venkov. Vypukla by obrovská panika, průmyslová výroba by se zastavila a britská armáda by byla proti Němcům k ničemu, protože by byli zaměstnáni udržování pořádku mezi milióny vyděšených občanů. Mělo se vybudovat mnoho protibombových krytů v Londýně, ovšem nakonec se to neuskutečnilo z obavy, že lidé by měli strach kryty po po bombardování opustit. Namísto toho bylo vybudováno za městem několik psychiatrických klinik, které měly zvládnout nápor psychologických obětí. 
Na podzim roku 1940 začal dlouho očekávaný útok.  Trval 8 měsíců a na počátku bylo 57 večerů bombardování za sebou.  Bylo použito několik desítek tisíc výbušných a zápalných bomb.  Zabito bylo 40 000 lidí a dalších 46 000 lidí bylo zraněno.  Zničeno bylo milion budov.  Panika se však nekonala.  Psychiatrické kliniky na okrajích Londýna se začaly nakonec využívat k vojenským účelům.  Na počátku bylo evakuováno mnoho žen a dětí, ovšem většina lidí zůstala.  Britské velení bylo překvapeno reakcí obyvatel, kteří projevovali tváři v tvář dramatu odvahu až lhostejnost.   Jeden psychiatr napsal: ” V říjnu 1940 mě povinnosti zavedly do jihovýchodního Londýna těsně poté, co tato část města čelila sérii útoků. Vypadalo to, že co sto yardů zeje kráter po bombě nebo leží trosky něčeho, co bývalo domem nebo obchodem. Vtom zaječela své varování siréna a já se rozhlédl, co se bude dít. Jeptiška uchopila za ruku dítě, které doprovázela, a rozběhla se. Zdálo se, že jako by varování kromě mě slyšela jen ona. Malí chlapci si dál hráli po celém chodníku, nakupující se dál handrkovali, policista dál řídil dopravu v atmosféře velkolepé nudy a cyklisté vzdorovali smrti a pravidlům silničního provozu. Nikdo, jak jsem mohl vidět, se ani nepodíval k obloze.”


Tohle se odehrávalo, přestože přes milion lidí přišlo o své domovy, bombardování dále pokračovalo, nepolevoval hluk a podmínky pro život byly velmi ztížené. V průzkumu z  12. září 1940 uvedla třetina Londýňanů, že předchozí noc vůbec nespali, další třetina spala méně než 4 hodiny.  Tuto odolnost však projevili i civilisté v jiných zemích zasažených bombardováním, tudíž nelze ji připisovat mentalitě Britů. 
Kanadský psychiatr J. T. MacCundy ve své knize Struktura morálky se následně věnoval této problematice. Hovoří o tom, že oběti bombardování lze rozdělit do tří skupin. První skupina je ta nejmenší. Je to skupina lidí, kteří zemřeli při bombardování, ale zároveň je to skupina, která nešíří paniku (možná to bude pro mnohé příliš necitlivé sdělení).  Morálka však závisí na těch, kteří přežili. Druhou skupinou, taktéž nepříliš velkou, jsou lidé, kteří těsně unikli smrti, byli zranění a odešli z této zkušenosti s traumatem. Tito lidé jsou hluboce šokování, ovšem je jich opět menšína.  A pak je zde největší skupina lidí, ta většina, kteří nad hlavami vidí a slyší bombardéry, bomby dopadají někam do vedlejší ulice nebo do vzdáleného bloku a na tyto lidi má bombardování přesně opačný účinek, než-li na lidi, kteří unikli těsně smrti.  Na počátcích, při prvních dnech bombardování, je zde samozřejmě strach z obav. Ovšem pokud se několikrát nic nestane, je člověk touto zkušeností posílen a dochází u něj k rozvoji pocitu neohroženosti. Roste sebevědomí člověka a z něj se pak rodí odvaha. 
Znovu tedy zvýrazním důležitý vzorec: Na počátku je STRACH Z OBAV.  Když se několikrát tento strach nenaplní, překonáme jej, narůstá u člověka pocit SEBEVĚDOMÍ a z něj se pak rodí ODVAHA. 


Tento fenomén je zaznamenán i v denících přeživších: “Když poprvé zazněla siréna, vzala jsem děti do krytu, který jsme vyhloubili na zahradě. Víceméně jsem počítala s tím, že všichni zahyneme. Pak se rozezněl signál ukončující poplach, aniž by k něčemu došlo. Kdykoliv jsme se poté uchýlili do krytu, cítila jsem jistotu, že se nám nic nestane.”. 
Hlavním námětem knihy David a Goliáš  je o umění outsiderů bojovat s obry.  Je to  velmi aktuální téma.  Celé národy tohoto světa čelí bombardování dezinformacemi, jejichž hlavním smyslem je vzbudit v lidech strach a paniku, za tím účelem, aby se stali lehce ovladatelnými a ztratili svobodu.  Jako nosné téma slouží nyní například nové virové onemocnění Covid 19.  Ovšem stejně jako ve výše uvedeném příkladu bombardování Londýna i zde se odehraje podobný vzorec.  Určité malé promile populace zemře. Pak zde bude další malé procento lidí, kteří prodělají závažnější formu onemocnění a ano může to být i 30-letý sportovec, který je z nějakého důvodu v tuto chvíli oslaben na své imunitě. Poslední skupinou, což bude  většina populace, projdou “pozitivitou” bez příznaků, nebo pouze s mírnými přiznaky. Dříve či později každý z nás bude někoho znát, kdo si “pozitivitou” nebo lehkým průběhem prošel. Tito lidé, tato většina, bude šířit zcela jiné informace, než-li média, které se budou zajímat právě o onoho 30-letého sportovce s těžkým průběhem. Ve finále lidé přestanou informacím z mediálního světa důvěřovat a půjdou vlastní cestou poznání, což společnost ve finále posílí. 

V tuto chvíli se však rozhodujeme o tom, do které z těchto tří skupin budeme patřit. Asi nechceme býti tím “30-letým sportovcem s těžkým průběhem”. A jelikož nechceme býti obětí, je potřeba vzít situaci do vlastních rukou. Nebudeme spoléhat na “zkušeného kapitána McBroooma”, který je vší pozorností zaměřen na problikávající kontrolku zajištění podvozku.  Jak tedy na to? Použiji opět příběh, který znáte možná z jiného vyprávění, ovšem jeho pravdivost je nepopiratelná. Tuto zkušenost máte všichni v sobě a je potřeba si ji připomínat. Ostatně hovoří o ní všichni “osvícení” lékaři, kteří se vymanili z tlaku a ovládání farmaceutických firem a pojišťoven. Tato pravda je velmi jednoduchá.


Příběh zmiňuje Valerij Sinelnikov ve své knize Dohoda s nemocí (Sinelnikov, 2005). “Můj spolužák mi pověděl následující příběh. S dalšími čtyřmi kamarády se jednou vydali na túru do hor. Cestou zpátky začalo silně pršet. Všichni promokli až na kůži, navíc byla zima. Jeho přátelé si celou cestu stěžovali a nadávali, proklínali vlhké a studené počasí, hory a sebe, že se na výlet vydali. Čekali, a nebo se báli, že onemocní. Nakonec všichni čtyři onemocněli. Můj spolužák se cítil velmi dobře. Jak se ukázalo, celou cestu zpátky myslel jen na dobré: kochal se pohledem na hory, les, děkoval dešti při představě, že v tuto chvíli jej někdo velice potřebuje. Vybavoval si situace ze života, kdy se upřímně těšil z deště. Na konci příběhu dodal: “Je velice důležité, že ani na minutu jsem si nepřipustil obavy z onemocnění. Ihned jsem pochopil, že naříkat si je zbytečné a nebezpečné. V jakékoliv situaci je třeba myslet na to, co pomůže a na to, co je příjemné”. 


Zdroje: 

Malcolm Gladwell – David a Goliáš  (Gladwell, 2013)

Valerij Sinelnikov – Dohoda s nemocí, kniha první (Sinelnikov, 2005)

David R. Hawkins, M.D., PhD.  – Já, realita a subjektivita (Hawkins, 2003)

Letecké katastrofy – Přehnaná pečlivost (May Day, 2012)